Matka mě opustila, když jsem byla ještě maličká. To člověka těžce poznamená. Naštěstí jsem měla báječného tatínka, který se o mě dojemně staral. Máma od nás odešla, když mi byly čtyři. Nic jsem pro ni neznamenala. Jak by jinak mohla proboha opustit čtyřletou holčičku? Táta se mi to chudák snažil nějak vysvětlil, mumlal omluvně: „No asi neměla mateřské instinkty…“ Nikdy jsem jí neodpustila. Žila

Ivanka byla moc zamilovaná a hrnula se do svatby. Moje intuice mi ale říkala, že s tím klukem není něco v pořádku. Ta svatba by byla unáhlená! Lukáš byl moc pěkný, chytrý, zabezpečený a o pět let starší než naše dvacetiletá Ivanka. Že ji miluje, jí sdělil hned na prvním rande. Bombardoval ji telefonáty i zprávami s takovou intenzitou, že mu nakonec dala šanci. „Tak úžasnou ženu jsem ještě nikdy

Ani ve snu by mě nenapadlo, že by můj táta nebyl můj vlastní. Když se to dozvíte v pokročilém věku, je to šok, s nímž se těžko vyrovnává. Táta. Když slyším tohle slovo, vybaví se mi vždycky jen jediný chlap na světě. Ten, který mě učil jezdit na bruslích, plavat, hrát ping- -pong. Ten, který mi foukal bolístky a vyprávěl před spaním pohádky. Byla jsem jeho princezna, mazlíček! Máma mu vždycky s

Letos zjara jsme se s maminkou vypravily na tatínkův hrob, abychom ho uklidily a také si zavzpomínaly. Setkání s tetou Helenou nebylo hezké, ale tatínek by se možná pobavil. Tatínek zemřel loni před Svátkem zesnulých. Letos zjara jsme se s maminkou vypravily na hrob, abychom odklidily dušičkovou výzdobu a s tatínkem si symbolicky popovídaly. Nesmírně nám chybí. Život nás nehýčká ani jednu, a

Své děti jsem vychovala dobře, byly to hodné a slušné dcery. Nevím, po kom se nevydařil můj jediný vnuk? Asi jsem ho rozmazlila! Když chodil vnuk Pepíček na základní školu, dostala se dcera do problémů. S manželem se doma hádali a vypadalo to na rozvod. Nechtěla jsem, aby v tom můj vnuk vyrůstal, a tak jsem si ho vzala k sobě. Měla jsem jen samé dcery, žádného syna, tak jsem se o vnoučka nál

Když někdo nasadí život pro druhého, je to ten nejkrásnější projev lidskosti. Naši Terezu zachránil právě jeden takový statečný hrdina. Z ordinace vychází pan doktor. Mou dceru Terezu právě převážejí na nemocniční pokoj. „Bude v pořádku, nebojte se,“ uklidňuje mě lékař, když vidí můj vyděšený výraz. „Vzhledem k tomu, co se stalo, měla vaše dcera neuvěřitelné štěstí. Za pár dní už bude líp.“ Vím

František toužil po nástupci, který bude kráčet v jeho stopách. Kdo jiný by to měl být, když ne jeho vlastní krev? Ale náš Pavlík nebyl tenkrát ve škole zrovna premiant. Vdala jsem se do lékařské rodiny. Zkrátka a jednoduše, doktor se oženil se sestřičkou. A protože manželův tatínek byl rovněž doktor, venkovský praktik, bylo rozhodnuto, že z chlapečka, který se nám narodil, vyroste samozřejmě t

Příbuzné si nevybereme, je to sázka do loterie, kde ale pomyslnou kostkou házel někdo za nás. Mně v případě sestry zrovna „šestka“ nepadla. Sourozenec, to je vlastně jeden z našich nejbližších lidí, jestliže se mnou souhlasíte, že máma a táta jsou nejvíc. Mám sestru. Vždycky jsem ji měla ráda a mám ji ráda i teď, poté, co bilancuji ten smutný výčet všech křivd, které jsem od ní musela snést. Na

Moje dcera byla odmala nadaná snad úplně na vše. Takové možnosti měla! Ale od všeho vždy utekla. Vysokou školu také nedodělala... Byli jsme na ni s manželem kdysi tak pyšní. Dokonce jsme jí platili i podnájem, aby nemusela být na koleji. Aby měla všechno, co potřebuje, a nic ji nerozptylovalo. Dnes vidím, že to byla obrovská chyba! Místo studia si pořád jenom užívala, večírek střídal večírek, a

Manželství se mi hroutilo jako hrad z písku. A moje milovaná babička těžce onemocněla. Vypadalo to, že jsem odsouzena k samotě. S manželem jsme se odcizili. Byli jsme spolu teprve tři roky a asi jsme byli ještě příliš mladí na to, abychom pochopili, že dlouhodobý vztah je namáhavá dřina. Buďto jsme se hádali, anebo na sebe nemluvili. V takové atmosféře se nedalo dýchat. Popadla jsem svých pě