Manželství se mi hroutilo jako hrad z písku. A moje milovaná babička těžce onemocněla. Vypadalo to, že jsem odsouzena k samotě.

S manželem jsme se odcizili. Byli jsme spolu teprve tři roky a asi jsme byli ještě příliš mladí na to, abychom pochopili, že dlouhodobý vztah je namáhavá dřina. Buďto jsme se hádali, anebo na sebe nemluvili. V takové atmosféře se nedalo dýchat.

Popadla jsem svých pět švestek a beze slůvka vysvětlení se odstěhovala k babičce. Tu jsem chudinku vystrašila. A ona zas vystrašila mě – teprve teď, když jsem u ní zase po letech bydlela, jsem zjistila, že postonává.

Neměla jsem nikoho než ji. Vidět ji, jak jí věčně není dobře, chytá se za srdce, vzdychá, polehává, bylo děsivé. Přitom mě ještě konejšila! „To bude dobrý, Aničko,“ říkávala. „To nic není.“ Ve skutečnosti věděla, že její diagnóza je neúprosná. Jen mě nechtěla zneklidňovat.

Zoufalství

Když ji záchranka odvezla do nemocnice, zmocnilo se mě zoufalství. Pobíhala jsem po staré garsonce, pila jedno kafe za druhým a nevěděla, co si počít. Vyběhla jsem do budky a zatelefonovala manželovi, s nímž jsem už týdny nemluvila.

Když jsem se vracela zpět, ke své hrůze jsem zjistila, že jsem uvnitř zapomněla klíče.

Sesula jsem se ke dveřím a rozbrečela se. Tak mě našel Roman. Chladně mě pozdravil, vyhodnotil situaci, vmžiku se vrátil k nám domů pro náhradní klíče, odemkl, uvařil spoustu čaje a v babiččině lékárničce našel prášek na spaní. Jen díky němu jsem dokázala usnout a spát celou noc.

Ráno mě kromě hlasitého ptačího zpěvu probudila také vůně kávy a čerstvého pečiva. Byt byl hezky uklizený, otevřeným oknem proudil dovnitř čerstvý vzduch. Pane bože, uvědomila jsem si, vždyť on není jen nesnesitelný, má i spoustu dobrých vlastností.

Nový život

Když babička o několik dní později zemřela, zhroutila jsem se. Najednou jsem byla na světě úplně sama, to nebyl pěkný pocit. Neměla jsem nikoho. Romanem jsem si už vůbec nebyla jista, vypadalo to, že jsme u konce a naše cesty se po pohřbu rozdělí.

Zůstanu v babiččině garsonce, on se vrátí tam, kde býval náš společný domov, a začne nový život po boku nějaké nové ženy, s níž si bude lépe rozumět. Babička mi, než umřela, domlouvala: „Vždyť vy se s Romanem k sobě hodíte.

Byla by škoda od sebe odehnat člověka, který tě má tak rád.“ Myslela jsem na to ve smuteční síni. Všichni už odešli, zůstala jsem sedět, jako bych chtěla být ještě chvíli s ní. Roman zmizel, nejspíš už sedl do auta a je pryč.

Ale ne, neodešel. Uslyšela jsem kroky, vzhlédla a zjistila, že stojí nade mnou. „Něco jsem tady zapomněl,“ řekl a vzal mě za ruku. Přes slzy jsem se usmála. Babička by z nás měla radost.

Anna (62), Prostějov