O výročí svatby babička prostírala slavnostní porcelán a vařila knedlíčkovou polévku a svíčkovou. Tak, jak to měl děda nejraději. Když se přiblížil ten slavnostní den, říkávala babička: „Dnes máme výročí svatby.“ Vzpomínala, jak se s dědečkem brali, jak jí teta švadlena ušila krásné bílé šaty a že, neboť byla starostovou dcerou, byl ke kostelu natažený červený koberec. V ten slavnostní den pros

Do své přítelkyně je náš syn bezhlavě zamilovaný a nevidí, že ho ta holka jenom sprostě využívá. Ten vztah musím rozbít dřív, než bude pozdě! Dceru jsem nikdy neměla, o to více jsem se těšila na snachu. Že si s ní budu rozumět. Jenže ta mi moje sny nesplnila. Syn Hynek byl vždy velmi citlivý, umělecky založený a talentovaný. Chodil do lidušky na klavír a flétnu, zpíval ve sboru a nádherně ma

Nikdy jsme mezi sebou neměly žádný konflikt. Ani kvůli našim dětem. To, co nás nakonec postavilo proti sobě, byli naši domácí mazlíci. Protiklady se skutečně přitahují. Bylo to tak i u mých rodičů, kaž­dý byl z jiného těsta, ale časem se k sobě přiblížili, a ten rozdíl nebyl tak evidentní. Mnohem více jsem ho vnímala u svého bratra. Jako kluk z vesnice se zamiloval do městské holky ze zámožn

Vždycky jsme byli z jiného těsta. Já a můj bratr Radek. Pro okolí byl a je charismatický, jenže já vím, že jeho kouzlo tkví ve lžích, které neváhá použít i v rodině. Radek byl vždycky tak trošku šizunk, jak se říká. Jenže když byl chlapec, bylo to přičítáno dětskému uličnictví. Když jsme se pak dozvěděli, že tu a tam obalamutil nějakou dívku, že se nepohodl s kamarádem, říkali jsme si: „Kdo ví,

Myslela jsem, že si už nikoho do svého života nepustím, že jsem na něco takového až příliš zklamaná a zahořklá. Naštěstí jsem se ale sama v sobě pěkně zmýlila. Bejvalka. Nikdy bych nevěřila, že se ze mě někdy stane bývalá manželka. Panebože, jak jsem tu drzou můru nenáviděla! To by uměl každý, oslňovat v minisukni o třiadvacet let staršího nadřízeného. Vždyť je to tak banální, tak primitivní

Jako malá jsem záviděla svým spolužačkám, a nechápala jsem, jak mohou nadávat na své sourozence. Co já bych za takové štěstí dala? Mým životním osudem je zřejmě samota. Už jako malá jsem velmi trpěla tím, že jsem byla jedináček, a zazlívala jsem rodičům, že mi nepořídili bratříčka nebo sestřičku. Nevím, jestli za to může mé dětství, kdy jsem vyrůstala v izolaci. Proč jsem stále sama? Někd

S manželem máme staršího syna a mladší dceru. Zatímco ze syna vyrostl sebevědomý, samostatný muž, s dcerou to od puberty jde z kopce. S manželem jsme spolu nedávno oslavili stříbrnou svatbu. Když se ohlížím zpět a přemýšlím, jaký ten náš život vlastně byl, nedokážu nemyslet na to, jaké by to bylo, kdybychom měli jen syna a nesnažili se za každou cenu o další dítě, o holčičku. Vymodlené dítě

Moje dcera nebyla nikdy zlatokopka. Jenže se dostala do party dívek, které tento životní styl razily. A Simona zjistila, že to není tak špatné. Zpočátku. Jenže všechno gradovalo a bála jsem se o její život. Tak vážné to bylo. Nikdy by mě nenapadlo, že se to bude týkat zrovna nás. Já i můj manžel pocházíme z rodin lékařů. Snažili jsme se, aby naše děti měly dobré vzdělání. Syn šel také na medicí

Našemu manželství zvonil tehdy smutný umíráček. Nejvíce tím, jak už to tak bohužel často bývá, trpěly naše malé děti. Nedalo se zavírat oči před skutečností, že se blíží konec. I kdybychom sebevíc chtěli, bylo po všem. Co ale naše děti? Vychovávali jsme tehdy osmiletého Romana a pětiletou Annu. Co jim dáme do vínku? Dětství bez táty. Ale jinak to zjevně nešlo. Krize se stávala nesnesitelnou.

Když jsem si před několika lety nahmatala na prsu malou bulku, netušila jsem, jaké trápení mě čeká. Věci nabraly rychlý spád a já neměla čas začít se bát... Měl to být den jako každý jiný, ráno jsem vstala, šla do koupelny a náhodou jsem si na prsu nahmatala bulku. Věřila jsem, že se jedná o tukovou bouličku. Dcera přesto zavolala lékaři a už druhý den jsem byla na vyšetření. To bohužel odhalil