Chalupa. Místo, kam jsme jezdili s Luďkem. Mým bratrem. Měla jsem pocit, že jsme tam byli oba šťastní. Roubenku postavil v horách už náš praděda, děda ji zvelebil poté, co se rodina rozšířila, takže přibylo ještě jedno křídlo. Žili tam s babičkou, tatínek tam strávil dětství. A my s Luďkem také, jelikož jsme tam za prarodiči jezdili na prázdniny. Milovala jsem to místo. Tu zeleň, horské louky,

Jedináček je neštěstí, i kdyby to byl nejúžasnější chlap na světě. Musela jsem zpacifikovat jeho matku, která hrála v jeho životě vždy první housle. Můj muž je jedináček. To je diagnóza a žádná žena s tím nic moc ne­udělá. Honza byl vymodlené dítě a jeho rodiče se v něm viděli, zejména jeho matka Vilma. Svého syna musela mít stále pod kontrolou. I poté, co se oženil. Hned ráno volala, jak se

Domnívala jsem se, že jsem vychovala dvě slušné dcery. Ale jen co manžel zemřel, zatoužily obě po mém domku a chalupě. Mě chtěly strčit do ústavu, aby se o mě nemusely starat. Ani jsem nestačila propadnout smutku, když manžel zemřel. Byl dlouho nemocný, a tak jeho konec nebyl žádným překvapením. Ale i tak mě to zasáhlo. Člověk si ani neuvědomí, co ten druhý pro něho znamená, dokud nezůstane sám

Jaroušek se poslední dobou extrémně bojí. Všude vidí strašidla a obludy. Myslím, že to je následek filmů, které mu rodiče dovolují sledovat. Jarouškovi bude šest let, v září půjde školy a loni na podzim mu přibyla malá sestřička. Nikdy nebyl strašpytel, zdál se mi jako klidný a pohodový kluk. Jeho strach začínal nenápadně. Přestal si sám chodit hrát do pokojíčku, a nakonec nechtěl chodit ani sá

Sourozenci mají mezi sebou zvláštní pouto. Navíc dvojčata. I když vás od sebe oddělí, stejně vás cosi spojuje. S Helenkou jsme dvojčata. Narodily jsme se do celkem harmonické rodiny, tedy zpočátku jsme to tak vnímaly. Jenže jak jsme začaly chodit do školy, rodiče se s přibývajícími starostmi začali více hádat. Nakonec se rozvedli. Šly jsme od sebe Každý si nechal jednu z nás. Jako když si

Už měsíc žiji jako ve snu. Chystám vnučce svatbu a nevím, co dřív. Matka ji opustila už dávno a nechala mi ji na starost. Nyní je moje dcera zpět a chce ten velký den zkazit. Malý, ubrečený uzlíček mi nechala dcera v košíku na manželské posteli, a byla pryč. Připojila jen krátký vzkaz, že se o malou starat nemůže, protože na to nemá nervy. Málem jsem se tehdy zhroutila. Jenomže něco takového js

Nikdy jsem snachu neměla ráda. Prostě mi neseděla. Koukala se na mě tak nějak úkosem a s mým synem jednala, jako by byl její sluha. Pořád mě jen peskovala a nic jí nebylo dost dobré. To by nebylo to nejhorší, kdyby stejně nejednala i se svým manželem, mým synem. Ani on se jí ničím nezavděčil. Jako by byl pro ni jen kus hadru. S ničím nebyla spokojená Vyčítala mu, že coby učitel málo vyděl

Když mi zemřel manžel, zůstala jsem na vše sama. Pak jsem ale potkala Jiřího a doufala, že já i moje děti zase budeme šťastni. To jsem se pletla... Vdávala jsem se brzy, ale z velké lásky. Narodil se nám syn Hynek a dcera Adélka. Naše štěstí ale skončilo příliš brzy. Oslavila jsem čerstvě třicet, když měl můj muž pracovní úraz a zemřel. Na radu psycholožky jsme si pořídili pejska. Řád jako n

S manželem jsme vychovávali Markétu a Michala. Ten byl o osm let mladší než sestra, vymodlený, byl skoro zázrak, že se narodil. Někde jsem udělala chybu. Uvědomila jsem si to však pozdě. Abych řekla pravdu, vlastně se mi nelíbilo, když Karel hlídal dospívající Markétu div ne s flintou v ruce. „Karle,“ úpěla jsem. „Vždyť se ta holka nakonec nevdá. Musíme jí přece nechat aspoň nějakou svobodu,

Syn nám v poslední době stále vyčítal, že jim se snachou vůbec nepomáháme. A myslel tím finančně! Tak jsme se plácli přes kapsu. V posledních měsících jsme slyšeli jen samé stesky: „Vůbec nevycházíme s penězi. Malý toho tolik potřebuje,“ fňukali nejčastěji. Věděli, že naše vnouče je na nás největší argument. Přitom od té doby, co se narodil, jsme jim pomáhali s hlídáním i domácností, co jen naš