Když se můj syn oženil, byla jsem šťastná. Snacha mi přišla milá, chytrá, a hlavně jsem viděla, jak moc ji můj syn miluje. A o to nám, rodičům, jde v první řadě. Doufala jsem, že spolu budeme s Lindou dobře vycházet. Jenže roky plynuly a já mám pocit, že jsme si snad nikdy úplně nerozuměly. Nedávno jsme spolu seděly u kávy a ona se smála. „Vy jste ale staromódní, mami,“ prohlásila a zakroutila

Byla to černá ovce naší rodiny. Všichni jsme nad ním postupně zlomili hůl. Odešel do světa, a když se po letech vrátil, byl z něho někdo úplně jiný. O tom, že se člověk může změnit, jsem přesvědčená. Dokázal mi to můj mladší bratr Štěfan. Od dětství s ním byly jen samé problémy, ve škole se pral, odmlouval a byl neposlušný. Nebyl snad měsíc, aby nemuseli rodiče do ředitelny. Když bylo bratrovi

Díky dávné rodinné tragédii byly u nás Velikonoce zakázaným svátkem. Trvalo dlouhá léta, než se staly zase svátkem radosti a veselí. Od nepaměti měly pro mě velikonoční svátky temný nádech. Záviděla jsem dětem, že si mohou tento radostný jarní svátek užívat tak, jak tomu bylo na vesnici běžné. V naší rodině nejenže se Velikonoce neslavily, ale naopak se zapalovaly svíce a všichni se ponořili do

Byla jsem mámou, která dala svému synovi vše, co potřeboval. Vyrůstal v láskyplném domově, kde se cítil v bezpečí. Jenže pak jej vytrhla ona! Když si Robert vzal za ženu Janu, měla jsem pocit, že vše bude v pořádku. Byla to dívka z dobré rodiny, zdála se milá a laskavá. Měla jsem radost, že našel někoho, s kým chce strávit zbytek života. Bydleli u nás ve velkém domě a vše se zdálo idylické.

Celý život jsem byla otcova holčička. Měl pro mě slabost, říkal mi princezno a já si myslela, že mi svět leží u nohou. Ležela jsem vedle táty v nemocnici a držela ho za ruku. Dýchal mělce a věděla jsem, že už nemáme moc času. Pak se na mě podíval očima, které už nebyly tak jasné jako dřív, a zašeptal: „Musím ti něco říct.“ Ten mrazivý pocit, jak to vyslovil, si budu navždy pamatovat. „Nejsem

Všichni jsme mého muže Rudolfa léta považovali za tichého stydlína. Pak jsem se nestačila divit, když jsem zjistila, kolik jeho dětí po světě běhá. Inu, tichá voda břehy mele! Náš vztah byl v začátku hodně rozpačitý. Rudolf vysedával ve studovně naší knihovny, kde jsme já dělala knihovnici. Přišel, sotva pozdravil, když se mnou mluvil, tak celý zčervenal. Působil dojmem stydlivého ňoumy. Vůbec

Moji rodiče se jen hádali. Už spolu nedokázali být ani minutu. Táta se odstěhoval a máma plakala. Musela jsem rychle zasáhnout. Naši byli totálně rozhádaní. Každý večer jsem poslouchala řeči o rozvodu. Byla to hrůza. Nechtěla jsem, aby se rozvedli. Radila jsem se s kdekým, všichni říkali, že do toho nesmím zasahovat, že to musím nechat na nich, na dospělých. Že prý mi do toho nic není. Jakpak b

Když mi Eliška poprvé řekla, že má nové zaměstnání, byla jsem šťastná. Jenže pak se ukázalo, že to není tak čistá práce. Měla jsem o ni velké obavy. Začalo to jako normální nabídka práce. Dobře placená pozice v prestižní firmě, kde se údajně nabízela možnost rychlého kariérního růstu. Eliška byla nadšená. Vzpomínám si, jak mi přišla povědět, jaké skvělé podmínky jí nabídli. A já jsem na ni byla

Sedím v kuchyni, koukám z okna a sleduji, jak se stíny prodlužují. Venku je podzim, stromy jsou obalené zlatými listy, ale já vidím jen šeď. S manželem jsme vychovali dvě děti, syna s dceru. Snažili jsme se jim dopřát vše, co nám bylo kdysi odpíráno. Kvalitní vzdělání s možností studia v zahraničí. Oba jsou velmi chytří a skutečně si našli své životy v zahraničí. Bohužel, daleko ode mě. Když od

V životě jsem hodně prožila. Vychovala jsem děti, viděla jsem vyrůstat vnoučata, přišla jsem o rodiče a s manželem jsme si vytvořili náš vlastní svět. Ale teď, když se dívám zpět, mám pocit, že některé věci stále zůstávají nevyřešené. Některé rány, které byly v minulosti zasazeny, stále bolí. Moje mladší sestra Hana je pro mě jedním z těch nevyřešených ostnů v mém srdci. Jiný osud Je to p