Byla o dva roky mladší. Jako malá mě často napodobovala, a pak se mnou začala soutěžit úplně ve všem. Na mnoho let jsme se rozhádaly.

Když jsme byly hodně malé, tak jsem tu rivalitu necítila. Byla jsem pro svou mladší sestru Majdu vzor, ke kterému vzhlížela s obdivem. Všechno po mně opakovala, a mně se to líbilo. Tak tomu bylo ještě ve škole, když chodila na první stupeň.

Že mi chce šlapat na paty a být lepší než já, jsem začala tušit v deváté třídě, ona byla v sedmé. Já byla sportovně nadaná a každý rok mě vysílala naše tělocvikářka na atletické závody.

Nenávist?

Majda na sobě ten rok hrozně makala, sama o své vůli chodila běhat na školní hřiště, aby se pak ve chvíli, kdy se vybírali žáci na závody, přihlásila, že by to chtěla zkusit taky. Běžela fakt dobře, a tak jí tělocvikářka dala šanci.

Když jsem byla na okresních závodech lepší než ona, seděla na zpáteční cestě domů v autobuse jako zařezaná. Vůbec se se mnou nebavila. V tu chvíli mi ale ještě nedošlo, že za tím vězí vztek, že jsem byla zase lepší. Peklo začalo až na střední.

Musela být lepší

Nastoupila jsem po základce na gymnázium. Nikdy jsem nepochopila, proč se tam za každou cenu hlásila i Majda, když chtěla být v první třídě doktorkou. Střední zdravotnická škola byla blízko. Na gymnáziu, mi začala dělat ze života peklo.

Musela být lepší ve všem, už za rok jsem poslouchala od vyučujících, že by mě měla mladší sestra doučovat. A nejhorší bylo, že jsem si ve třeťáku našla kluka. Moc jsem ho milovala, a ona mi ho přebrala. Vůbec o něj nestála, udělala mi to schválně.

Pak Martina odkopla a smála se mi do očí. Byla jsem ráda, když jsem po maturitě vypadla z domu, a už ji nemusela potkávat. Našla jsem si hodného manžela a s ním si pořídila dvě děti. Byla bych šťastná, kdyby mi kaž­dou návštěvu u rodičů nezkazila ona.

I osud jí šel na ruku. Když jsem si já našla automechanika, musela ona sbalit rovnou majitele autobazaru. Mně se narodila dcera, jí taky. Druhý byl syn, ona si ho nějak vyčarovala taky. Bylo bolestivé, jak mě začala drtit přes děti. Zase soutěžila.

Nikdy ji to nepřejde, říkala jsem si. I dárky pro naše staré rodiče musela mít lepší, aby viděli! Často jsme se před rodiči hádaly, protože jsem si to časem nenechala líbit. Pak se ale stalo něco, co mě překvapilo.

Naše děti odrostly, založily si své rodiny, rodiče zemřeli a my se léta se sestrou neviděly. Uběhlo dvacet let. Ani na hrobech o Dušičkách jsme na sebe nenarazily.

Konečně smír

Pak jsme ale s manželem havarovali v autě. Můj muž tu nehodu nepřežil, já na tom byla bídně. Ležela jsem v nemocnici, kde mě navštěvovaly jen mé děti. A jednoho dne se dveře otevřely a v nich stála má sestra. Myslela jsem v první chvíli, že se mi to jenom zdá.

Přišla ke mně a povídá: „Tak co, sestřičko, nepřišly jsme už s  věkem k rozumu?“ I když mi nebylo do smíchu, začala jsem se smát. Seděla tam u mě hodinu, držela mě za ruku a povídaly jsme si.

Když mě pustili domů, na čas se ke mně nastěhovala, abych nebyla sama. Od té doby jsme spolu pořád. Moc se spolu nasmějeme. Jako bychom měly tu ztracenou sesterskou lásku dohnat.

Zuzana (69), Ostrava