Jsem šťastná babička tří vnoučat, dvou holčiček a jednoho rošťáka. Chtěla bych pro ně být babičkou, jakou byla má babička mně.
Samozřejmě že mě občas dohánějí k šílenství. Mé zvyky jsou pro ně staromódní. Nechápou, proč musí jíst polévku nebo proč mají vypnout mobil u stolu, když se obědvá. Ale jsem s nimi šťastná každou chvíli, kdy s nimi mohu být.
Takové už nejsou
Když pak odejdou domů a já mám klid, často si sednu do křesla s pletením a vzpomínám na svoji babičku. Byla to ženská, jaké se dnes nerodí. Pevná v názorech, přísná, ale spravedlivá. Naučila mě šít, vařit, plést ponožky i hospodařit.
Měla zahrádku, králíky, sklep plný kompotů. Dodnes cítím vůni jejího bylinkového čaje. A pamatuju si její ruce, které byly vrásčité, silné a neuvěřitelně šikovné. Jednoho večera jsem se rozhodla, že dětem ukážu něco ze starých časů.
„Přijďte v sobotu, budu péct babiččin štrúdl, a když budete hodní, naučím vás šít knoflíky,“ napsala jsem jim do společné rodinné skupiny. Reakce byly různé.
Ta nejmladší se nadchla, kluk se ptal, jestli může přinést playstation, a ta nejstarší napsala lakonicky: „Ok.“ V sobotu ale přišli všichni. A kupodivu byli v dobré náladě. Nechala jsem je loupat jablka, rozválet těsto a pěkně posypat vlašskými ořechy. Smáli jsme se u toho, pošťuchovali se a bylo to jako z filmu.
Ukázala jsem jim poklad
Když jsme štrúdl dali péct, vytáhla jsem starou dřevěnou krabici, kterou jsem kdysi zdědila po babičce. „Co to je?“ ptala se nejmladší vnučka. „To je poklad,“ usmála jsem se tajuplně a otevřela ji.
Uvnitř byly staré nitě, dřevěné špulky, vyšívací rám a jeden složený hedvábný šátek. Jemně jsem ho vytáhla, jako by byl z porcelánu. „Tenhle šátek měla babička, když šla za války pěšky přes hory. Ukryla v něm poslední zlatý prsten.
Ten pak vyměnila za pytel mouky.“ „A ten prsten tu máš taky?“ ptal se vnuk. „Ne. Vždyť ti říkám, že ho babička dala sedlákovi, aby měla co dát svým dětem k jídlu. Ale šátek si nechala.
Říkala, že v sobě drží všechno, co prožila.“ Ještě chvíli jsem jim popisovala, jaké časy prožívali moji rodiče jako děti. Vnučka si šátek opatrně přitiskla k tváři. „Voní jako ta stará skříňka,“ usmála se. Ten večer byl výjimečný.
Poprvé jsem měla pocit, že je kousíček z mé minulosti zajímá. Dokonce zapomněli i na playstation a mobily. Pochutnali jsme si na společně upečeném štrúdlu a pak jsme se rozešli. Jenže druhý den ráno mi zazvonil telefon.
„Babi, já si ten šátek včera omylem odnesla. Chtěla jsem ho vrátit, ale nemůžu ho najít,“ plakala do telefonu vnučka s tím, že ho měla v batohu, a když byla v parku, někdo jí ho zřejmě vytáhl.
Byl to osud, nebo štěstí?
Srdce mi se mi málem zastavilo, ale vnučku jsem uklidnila: „To nic, zlato!“ Zavěsila jsem a chvíli seděla tiše. Ten šátek byl jediné, co mi po babičce zůstalo. Ale nechtěla jsem, aby se holka trápila. Udělala chybu, ale nebyl to zlý úmysl.
Večer jsem se vydala do parku. Ne proto, že bych věřila, že ho najdu, ale potřebovala jsem se projít. A na lavičce, pod starým javorem, ležel můj zmuchlaný šátek. Někdo ho zřejmě vytáhl a odhodil, když zjistil, že to není nic cenného. Srdce mi poskočilo radostí.
Nová naděje
Doma jsem ho opatrně vyprala v mýdlové vodě a nechala sušit v lehkém vánku. Přece jen už něco pamatoval a byl už jako pavučinka. Jeho vůně se ale změnila. Už to nebyla stará známá skříň, ale něco nového. Možná to byla vzpomínka, co se proměnila.
V neděli jsem šátek dala vnučce, které se tak líbil. „Tady ho máš,“ řekla jsem. „Teď už je tvůj.“ „Ale babi…“ vykulila oči. „Já si ho chtěla jen půjčit.“
„Vím!“ Pak jsem jí vysvětlila, že každá žena v rodině by ho měla mít a předávat ho dál. A něco si do něj schovat. Ne šperky nebo peníze. Ale sílu, odvahu a lásku.
Bude je provázet životem
„A až budeš mít dceru, povíš jí, odkud ten šátek je.“ Obě jsme nakonec brečely. Má dobré srdce. Vnuk, který zrovna stál ve dveřích s kusem štrúdlu v ruce, pronesl: „Jestli se v tom šátku budou nosit i tvé štrúdly, tak ho chci taky!“ Smáli jsme se všichni.
Té nejmenší jsme museli slíbit, že i jí bude nejstarší vnučka kouzelný babiččin šátek půjčovat. A já si uvědomila, že babička vlastně nikdy neodešla. Pořád tu je. Ve mně. V mém štrúdlu. V tom šátku. A teď i v mých vnoučatech.
Jarmila K. (65), Turnov
