Dávejte si pozor na silnicích, ať už jste řidiči, nebo chodci. Jaro totiž člověka úplně omámí, a tak může dojít k nebezpečným nehodám. Na jaře bývají lidé jakoby očarovaní, chovají se jak opilí. Připomínají vosy, které poletují nad spadlými hruškami a sají z nich šťávu, dokud únavou a opilostí nepadnou do trávy, kde se líně válejí, aniž se jim daří vzlétnout. Od jisté doby si zjara za volantem dá

I když se říkalo, že v socialismu nejsou mezi lidmi rozdíly, mám dojem, že byly. Například Jeníkovi rodiče neměli ani televizi. Mezi mou a Jeníkovou rodinou byla přehrada. Bydleli jsme sice, já i Jeník, v paneláku, ale rozdíly by přehlédl jen slepý. Já byla hýčkaná princezna, jezdili jsme k moři, v pokojíčku jsem měla růžové závěsy a růžový přehoz přes křesílko, snídala jsem chleba s medem nebo

Jako v každé třídě na gymnáziu, tak i u nás jsme měli ve třídě puberťáky, samotáře i frajírky. Z té poslední kategorie byl nejvýraznější právě Radek… Jezdil do školy na motorce, nosil koženou bundu, trička s nápisy a všem dával okázale najevo, že je prostě osobnost. U holek budil rozporuplné pocity. Ty „slušnější“ slečny se o něm vyjadřovaly jako o laciném pozérovi a nechtěly s ním mít nic spo

Po mnoha letech vztahu mě manžel jednoho dne překvapil tím, že potřebuje změnu. Navrhla jsem mu tedy alespoň hezké rozloučení... S Markem jsem žila ve dvacetiletém spokojeném manželství. Nehádali jsme se a netrápily nás žádné problémy. Byli jsme spokojení, zajištění. Proto jsem netušila, co bude manžel chtít, když mi jednoho dne řekl: „Hanko, rád bych si s tebou dnes večer o něčem promluvil.“

Marek, to byla moje velká láska. Tisíckrát jsem myslela na to, jaké by to asi bylo, kdybychom se tehdy doopravdy vzali. Sobotní úklid. Utírala jsem zrovna prach z maturitního tabla, což je činnost, která ve mně probudí nostalgii. Ale nechat ho pokryté prachem, to není řešení. No tak jsem z něj ten prach utírala a bloudila očima po spolužácích a spolužačkách. Kde je jim konec? A zase už jsem zablo

Slíbili jsme si s manželem, že spolu budeme žít v dobrém i zlém až do konce. Teď nás měl osud rozdělit. Naštěstí se tak nestalo. Pavel mi přistrkuje sklenici s džusem, abych se ještě trochu napila. Stará se o mě jak o malé dítě. Co mu ale chudákovi také zbývá. Jsem totální lazar. Vím, že dělá, co může, ale stejně nebýt Líby, už bychom si spolu tu odpolední partičku šachů hned tak nezahráli. Nešť

Narodila jsem se s vykloubenými kyčlemi a od osmnácti let jsem musela jezdit pravidelně do lázní. Nikdy bych si ani nepomyslela, že by mi tyto léčebné pobyty mohly přinést i něco víc, než jen zlepšení mého zdravotního stavu, ale opak se stal pravdou… Děti se mi smály Kvůli svému „postižení“ jsem měla odmalička problémy s chůzí. Chodila jsem prapodivně a jako malé se mi kvůli tomu děti ča

Někdy pro nás děti udělají mnohem víc, než jsme od nich kdy čekali. Díky své Klárce jsem našla toho nejlepšího muže na světě. Můj přítel Milan, otec Klárky, mě opustil, když byly naší malé dceři dva roky. Byla to pro mě obrovská rána. Vůbec mě nikdy nenapadlo, že bych někdy mohla zůstat sama s dítětem. Často jsem přemýšlela nad tím, jak je možné, že jsem neviděla byť nějaké náznaky z Milanovy s

Všechno zlé je k něčemu dobré. Jirka mi řekl, že žádného Valentýna slavit nebude. Bylo mi to líto, a tak jsem přiměla kamarádku, ať si se mnou někam vyjde. Restaurace praskala ve švech, tak jako vždy, když je svátek zamilovaných. Abych pravdu řekla, bylo mi trochu líto, že mě Jirka nikam nepozval. Ale měla jsem svou hrdost. Přesto jsem, když jsem spěchala zimním večerním městem, sem tam hodila oč

V malé krušnohorské vesničce byl katastrofální nedostatek vhodných ženichů. Vypadalo to, že mi opravdu ujel vlak a že už se nikdy nevdám. Tehdy jsem pracovala na národním výboru, tedy pardon, na obecním úřadě, kde jsem dělala našemu starostovi poskoka anebo, chcete-li, holku pro všechno. Za pár korun. Starosta byl stará škola, komunista jak řemen. Tenhle chlapík po listopadové revoluci roku 1989