Uteklo to jako voda. Jsme spolu už tři roky a já mám pořád pocit, že to bylo teprve včera, kdy mě moje láska pozvala na první opravdové rande. Bylo to uprostřed tuhé zimy. Už od září jsme chodili do stejného jazykového kurzu. Často jse cítila jeho oči, jak mě bedlivě sledují. Myslela jsem si samozřejmě, že na mě tak udiveně zírá, protože mi angličtina zrovna moc nešla a padaly mi z pusy neuvěřite

Rozhodně se mi tam vůbec nechtělo. Nakonec se ale ukázalo, že to bylo to nejlepší, co mě mohlo v tu chvíli potkat. Syn zaparkoval přímo před lázeňským domem a vyndavá moje zavazadla z kufru auta. Trochu nervózně se rozhlížím. Syn mě bere kolem ramen. „Neboj se mami, on přijede.“ Můj chápající synek už dávno pochopil, proč jsem tak radikálně změnila svůj dřívější názor na pobyt v lázních. A držela

Svého budoucího manžela jsem poznala, když mi bylo dvacet let. Po necelém roce naší známosti jsme se rozhodli pro společný život. Bydleli jsme u manželových rodičů, zanedlouho se ve mně začal hlásit nový život a já jsem byla šťastná. Můj muž si jako každý chlap přál syna. Já jsem si přála jen to, aby se naše děťátko narodilo zdravé. Na svět přišel krásný chlapeček a můj manžel zářil štěstím a byl

Člověk si může plánovat, co chce, ale realita bývá stejně jiná a mnohdy tvrdší. Vzpomínám si na ten hezký letní večer, kdy mi Filip poprvé řekl: „Chtěl bych s tebou žít, Simono. Tak dlouho, jak to půjde, třeba napořád.“ Místo odpovědi jsem mu tenkrát položila hlavu na rameno a přitiskla se k němu. Bylo jasné, že cítím totéž co on. Když jsme zjistili, že spolu čekáme dítě, oba nás to překvapilo a

Není vztah, který by po nějaké době neprocházel krizí. Poznali jsme to i já a Štefan, když na nás dolehla po dvanácti letech společného manželského soužití. Jestliže předtím jsme vždy začínající ohníčky sporů a nevraživosti dokázali s manželem včas uhasit, nyní nám vše přerostlo přes hlavu. Jak to tak bývá, vše začalo zdánlivě nevinnou hádkou kvůli hlouposti. Ta se však stala onou pověstnou po

Byla to láska na první pohled. Všechno jako by řídila ruka osudu. Stačilo málo a naše cesty by se nikdy nezkřížily. Naše domovy byly vzdálené od sebe 200 km a naším pojítkem se stal mobil. Spávala jsem s mobilem u ucha. Stačilo, když jsme navzájem slyšeli svůj dech a byli jsme šťastní. Byly to neskutečně dlouhé hodiny hovorů, každý volný den, minutu, vteřinu jsme chtěli být spolu. Stále jsem t

Na počátku mého příběhu, jak to tak bývá, byla svatba. S Michalem jsme se znali šest let, což byla dost dlouhá doba na to, abych věděla, že se jedná o hodného a zodpovědného partnera pro život. Samozřejmě jsme chtěli mít děti – plánovali jsme si hned tři. Vždy jsem toužila po tom, starat se o rodinu. Michal dostal od podniku, kde pracoval, krásný třípokojový byt. Hned, jak jsme ho prvně navštív

Některé věci děláme hlavně kvůli druhým lidem. Tak třeba do ochotnického kroužku jsem začala chodit kvůli Ondrovi. Líbil se mi už dlouho, ale nenašla jsem odvahu říct mu to přímo. Nepatřila jsem k nejprůbojnějším dívkám a zastávala jsem ten tradiční názor, že „balit“ má muž, nikoliv žena. Svět se sice změnil, v moderní době je skoro všechno možné, jenže já si nedokázala představit, jak nějakému

Jedno přísloví říká „sedávej panenko v koutě, budeš-li hodná, najdou tě“. Moje starší sestra Kamila si často dělala ze mě legraci. Prý kdo to vymyslel, určitě se inspiroval mnou. Se svojí energickou, dominantní povahou neuměla pochopit, že někteří lidé zkrátka nepotřebují na sebe strhávat veškerou pozornost. I když to neznamená, že o žádnou nestojí… Taková jsem byla i já. Tichá a neprůbojná.

Po maturitě jsem si ještě chtěla naposledy užít prázdniny. Na vysokou jsem nešla, protože jsem neměla dobrý prospěch a nezvládla bych ji. A do pracovního procesu jsem se chtěla zapojit až od září. Se spolužačkou Markétou jsme se rozhodly udělat si prázdniny po svém. „Pojedeme na Slapy, mám tam známého, který nás levně ubytuje. Budeme si užívat léto, balit kluky a loučit se s mládím,“ řekla Marké