Byla to láska na první pohled – z mé strany tedy určitě. Stačilo jedno setkání u kamarádky a hned jsem byla do Milana zamilovaná až po uši.
Také já jsem mu byla sympatická, to prostě holka pozná. Dal to najevo pěkně nahlas, že jsem se musela začervenat. „Netušil jsem, že kamarádíš s princeznou, Simono,“ řekl kamarádce a díval se přitom na mě. „Já jsem normální holka, nepřeháněj to, prosím tě,“ bránila jsem se skromně. „Ba ne, nejsi, podívej se na sebe do zrcadla. Tobě by ta korunka opravdu slušela, mohla bys hned hrát v kterékoliv pohádce,“ usmíval se Milan mile. A dodal: „Já bych v té pohádce chtěl hrát taky – prince.“ To byla jasná nabídka k bližšímu seznámení. Bylo mi hloupé namlouvat si někoho v přítomnosti kamarádky a tak jsem s potěšením přijala Milanovu nabídku na rande druhého dne. V té čtvrt hodině, kterou jsme spolu u Simony ještě strávili, jsem zjistila, že máme hodně společného a že o čtyři roky starší Milan je přesně tím klukem, jakého jsem už dlouho hledala.
Netrpělivě jsem ho nazítří vyhlížela na domluveném místě. Abych si ukrátila chvíli čekání, protože jsem tam byla o deset minut dřív, zapálila jsem si cigaretu. Milan mě překvapil, přišel z druhé strany, než jsem ho očekávala. „Nevěděl jsem, že kouříš, Adélo,“ ozvalo se za mnou náhle. Zhasla jsem cigaretu a nasadila omluvný úsměv: „Snad to tolik nevadí…“ „Mně bohužel ano,“ povzdechl si Milan. Stála jsem jako opařená. Včera u Simony jsem dodržovala zákaz kouření, který u ní v bytě panoval. Kdyby mě býval viděl Milan s cigaretou už tam, nejspíš by mě na žádné rande ani nepozval.
„Tak… co s tím budeme dělat?“ zeptala jsem se plná zmatku a protichůdných pocitů. „My? Spíš co s tím budeš dělat ty, princezno. Já tě nechci nijak omezovat. Ale s holkou, která kouří, bych vážně chodit nedokázal,“ řekl Milan smutně. „Ani kdyby to byla jediná chyba, kterou by dotyčná měla?“ snažila jsem se ho přemlouvat a všechno ještě obrátit v žert. „Ani tehdy,“ zavrtěl hlavou, „princeznám sluší úsměv a ne cigareta v puse. Kolik cigaret denně vykouříš? Ale pravdu!“ „Někdy pět, někdy deset,“ odvětila jsem. Stále ještě jsem se nemohla vzpamatovat, že by tento můj uklidňovací zlozvyk mohl právě Milanovi tak vadit. „A od kdy?“ ptal se dál. „Od šestnácti. Naučily mě to vlastně holky na gymplu,“ prozradila jsem mu. „Nikdy jsi neuvažovala o tom, že přestaneš?“ podíval se na mě. „Ano, mockrát,“ přikývla jsem, „jenže k tomu nemám silnou vůli… a vlastně jsem neměla ani důvod.“
„Tak teď ho máš,“ řekl Milan vážně.
Pochopila jsem, že mi dává na vybranou – buď vztah s ním nebo cigarety. Zlý hlas ve mně mi našeptával, že mě tak chce omezovat. Druhý, silnější hlas zase říkal, že jsem hloupá, protože kvůli věci, co mi beztak ničí zdraví, přijdu o vztah s klukem, který mohl být tím nejlepším, co jsem zatím prožila. „A pokud s kouřením přestanu?“ zeptala jsem se vyzývavě. „Dokážeš to? Stojím ti za to?“ vyptával se Milan. „No, vlastně bych měla i kvůli sobě,“ řekla jsem po pravdě. „Já dokážu čekat. Na tebe určitě ano, princezno,“ sliboval Milan. „Tak mi dej nějaký čas,“ navrhla jsem, „sama tě pak vyhledám a řeknu, jak to dopadlo.“ „Platí,“ souhlasil. „Řekni si sama, kolik času chceš a potřebuješ. Ale ze zkušeností kamarádů vím, že přestat se má najednou, ráz naráz. Potom je hlavní překonat první týden nebo dva. Záleží na tom, jak moc jsi si už na cigarety zvykla.“ „Ozvu se ti za tři týdny,“ prohlásila jsem. „Pak už budu buď nekuřačkou a začneme spolu chodit – a ty alespoň uvidíš, že pro mě dost znamenáš – nebo se mi to nepovede a já se budu muset nad sebou zamyslet, co dál.“
„Souhlasím se vším, co jsi řekla,“ usmíval se Milan. „Dnes je pátek, tak za další tři pátky tady na tom místě ve stejnou hodinu, ano?“ Podali jsme si na to ruce.
Odcházela jsem z toho rande, které skončilo naprosto nečekaným způsobem, hodně zamyšlená. Samozřejmě, že první, na co jsem dostala chuť, byla cigareta, abych se uklidnila. Bojovala jsem s pokušením hodně dlouho, ale nakonec jsem to nevydržela a zapálila si. Přitom jsem cítila výčitky, vlastně poprvé v takové míře, od chvíle, kdy jsem tomu návyku propadla. V duchu jsem si zopakovala Milanovu větu, že princeznám sluší úsměv a ne cigareta. Párkrát jsem popotáhla a pak jsem cigaretu uhasila a hodila na zem. Přidala jsem k tomu odvážné gesto – krabičku se zbývajícími kusy jsem hodila do odpadkového koše. A novou si jen tak nekoupím, rozhodla jsem se. Když přestat, tak asi opravdu ráz naráz.
Doma jsem nenápadně navázala rozhovor s mámou, která pracovala jako psycholožka. Řekla jsem jí, že bych ráda přestala s kouřením a že k tomu mám vážný důvod. Jaký, to jsem jí neprozradila, ale ona si to nejspíš stejně domyslela. „Existuje celá spousta způsobů, od žvýkaček pro nekuřáky až po zaměření pozornosti jiným směrem, Adélo,“ řekla máma. „Ale bez opravdového chtějí jsou ty metody k ničemu.“
„Já opravdu chci,“ dupla jsem si. „To je správné. Pokud máš důvod a motivaci, bude to všechno jednodušší, ale nečekej, že to půjde úplně snadno,“ varovala mě máma. Měla pravdu. Nebyla jsem v závislosti na nikotinu ještě tak daleko, abych kvůli tomu nemohla usnout, nicméně musela jsem často během následujícího večera na cigaretu myslet. Naštěstí nebylo kde brát, otec i matka patřili odjakživa k nekuřákům a brácha, který vykouřil i krabičku denně, bydlel už v jiném městě.
Mrzelo mě, že jsem si neřekla o Milanovu fotografii. Vždy bych se na ní v těžké chvíli podívala a pomohlo by mi to. Takhle jsem si musela vždycky vybavit jeho tvář před očima. Udělala jsem to mnohokrát během následujícího víkendu. Ten byl opravdu náročný. Zrušila jsem zamýšlenou diskotéku a místo toho jsem se vydala na návštěvu k Simoně. Jednak proto, že u ní cigaretové pokušení nehrozilo a za druhé jsem se chtěla dozvědět o Milanovi další informace. Všechno, co mi o něm řekla, mě jen přesvědčilo, že je to kluk, kvůli kterému stojí za to v započatém boji pokračovat do úspěšného konce. Simoně jsem ale o svém rozhodnutí nechat kvůli Milanovi kouření neřekla. Tak trochu jsem se styděla – částečně za to, že se zbavuji zlozvyku, který vadil i jí, částečně proto, že jsem nechtěla přiznat, jak moc mi na tom klukovi záleží.
Po víkendu jsem si mohla směle říct, že bitva zatím vyznívá v můj prospěch. Za sobotu a neděli jsem měla několikrát pokušení si zapálit, ale vydržela jsem to a cigaretu jsem nesháněla. Pracovní dny byly horší. Pracovala jsem sice v nekuřáckém prostředí, ale s jednou kolegyní a jedním kolegou jsme chodili holdovat nikotinu na chodbu. Oba byli poměrně překvapeni, když jsem jim řekla, že s cigaretami končím. „To sis určitě přečetla nějaký hloupý článek, jak kouření škodí zdraví, že?“ ušklíbl se kolega ironicky. „Mysli si, co chceš, já už prostě kouřit nebudu,“ prohlásila jsem. „To se uvidí,“ řekla pochybovačně kolegyně. Její nedůvěra na mě měla povzbudivý účinek. Co si myslí – že to nedokážu? A zrovna ano!
Cestou domů z práce jsem si – díky své zvýšené citlivosti na výskyt hořících cigaret mezi lidmi – začala všímat, jak jsou někteří kuřáci opravdu bezohlední. Zejména mě zarazil obrázek matky s malým dítětem, která stála na chodníku, cigaretu držela v ruce a kouř šel přímo tomu mrněti do obličeje. Dřív bych něco podobného vůbec nezaznamenala. Teď mě to dokonce rozčílilo natolik, až jsem měla chuť k dotyčné ženě jít a vynadat jí. A uvědomila jsem si naplno jednu věc: a sice, že cigareta je droga jako kterákoliv jiná a ten, kdo je v její moci, je narkoman, ať už se tomu slovu brání jak chce.
To vědomí mi dodávalo sílu v dalších dnech. Milan měl pravdu, první týden byl skutečně nejhorší. Pociťovala jsem skutečný „absťák“ a musela vynaložit spoustu úsilí, abych ho překonala. Ale potom už to bylo lepší a další dva týdny z mé lhůty uplynuly celkem v pohodě. Moc jsem se na setkání s Milanem těšila a byla jsem na sebe pyšná. Když jsem za tři týdny od našeho přerušeného rande opět stála na domluveném místě, vzpomněla jsem si, jak jsem tehdy držela v prstech cigaretu. Zpětně jsem chápala, že to Milanovi vadilo a rozčarovalo ho to.
Přišel přesně a už zdálky se usmíval, protože tušil, jak můj boj dopadl. Hrdě jsem mu to potvrdila. „A jak se cítíš?“ zeptal se. „Teď už dobře, ale začátky byly docela krušné,“ zasmála jsem se. „Mám dva lístky do kina na dnes večer, půjdeme?“ navrhl. „Ty jsi mi věřil, že to dokážu, viď?“ nedala jsem najevo příliš velký údiv, že lístky koupil předem. „Doufal jsem, princezno, v duchu jsem byl pořád s tebou,“ vzal mě za ruku.
Ve tmě kinosálu jsem se pak k Milanovi přitulila a zašeptala jsem: „Jsem ti moc vděčná za to, že jsi mi dal takovou lekci a vlastně mě naučil mít rád. Teď už vím, že v sobě mám sílu kvůli někomu druhému dokázat cokoliv.“ Neřekl na to nic, jen mě k sobě pevně přitiskl. Film vyprávěl o lásce a byl moc pěkný – ale já věděla, že vše, co mě čeká s Milanem, ten příběh ještě překoná!
Adéla (22), jižní Čechy
