Domů     Ozvu se ti za tři týdny
Ozvu se ti za tři týdny

Byla to láska na první pohled – z mé strany tedy určitě. Stačilo jedno setkání u kamarádky a hned jsem byla do Milana zamilovaná až po uši.

Také já jsem mu byla sympatická, to prostě holka pozná. Dal to najevo pěkně nahlas, že jsem se musela začervenat. „Netušil jsem, že kamarádíš s princeznou, Simono,“ řekl kamarádce a díval se přitom na mě.

„Já jsem normální holka, nepřeháněj to, prosím tě,“ bránila jsem se skromně. „Ba ne, nejsi, podívej se na sebe do zrcadla. Tobě by ta korunka opravdu slušela, mohla bys hned hrát v kterékoliv pohádce,“ usmíval se Milan mile. A dodal:

„Já bych v té pohádce chtěl hrát taky – prince.“ To byla jasná nabídka k bližšímu seznámení. Bylo mi hloupé namlouvat si někoho v přítomnosti kamarádky a tak jsem s potěšením přijala Milanovu nabídku na rande druhého dne.

V té čtvrt hodině, kterou jsme spolu u Simony ještě strávili, jsem zjistila, že máme hodně společného a že o čtyři roky starší Milan je přesně tím klukem, jakého jsem už dlouho hledala.

Netrpělivě jsem ho nazítří vyhlížela na domluveném místě. Abych si ukrátila chvíli čekání, protože jsem tam byla o deset minut dřív, zapálila jsem si cigaretu. Milan mě překvapil, přišel z druhé strany, než jsem ho očekávala.

„Nevěděl jsem, že kouříš, Adélo,“ ozvalo se za mnou náhle. Zhasla jsem cigaretu a nasadila omluvný úsměv: „Snad to tolik nevadí…“ „Mně bohužel ano,“ povzdechl si Milan. Stála jsem jako opařená.

Včera u Simony jsem dodržovala zákaz kouření, který u ní v bytě panoval. Kdyby mě býval viděl Milan s cigaretou už tam, nejspíš by mě na žádné rande ani nepozval.

„Tak… co s tím budeme dělat?“ zeptala jsem se plná zmatku a protichůdných pocitů. „My? Spíš co s tím budeš dělat ty, princezno. Já tě nechci nijak omezovat. Ale s holkou, která kouří, bych vážně chodit nedokázal,“ řekl Milan smutně.

„Ani kdyby to byla jediná chyba, kterou by dotyčná měla?“ snažila jsem se ho přemlouvat a všechno ještě obrátit v žert. „Ani tehdy,“ zavrtěl hlavou, „princeznám sluší úsměv a ne cigareta v puse. Kolik cigaret denně vykouříš?

Ale pravdu!“ „Někdy pět, někdy deset,“ odvětila jsem. Stále ještě jsem se nemohla vzpamatovat, že by tento můj uklidňovací zlozvyk mohl právě Milanovi tak vadit. „A od kdy?“ ptal se dál. „Od šestnácti. Naučily mě to vlastně holky na gymplu,“ prozradila jsem mu.

„Nikdy jsi neuvažovala o tom, že přestaneš?“ podíval se na mě. „Ano, mockrát,“ přikývla jsem, „jenže k tomu nemám silnou vůli… a vlastně jsem neměla ani důvod.“

„Tak teď ho máš,“ řekl Milan vážně.

Pochopila jsem, že mi dává na vybranou – buď vztah s ním nebo cigarety. Zlý hlas ve mně mi našeptával, že mě tak chce omezovat.

Druhý, silnější hlas zase říkal, že jsem hloupá, protože kvůli věci, co mi beztak ničí zdraví, přijdu o vztah s klukem, který mohl být tím nejlepším, co jsem zatím prožila. „A pokud s kouřením přestanu?“ zeptala jsem se vyzývavě. „Dokážeš to?

Stojím ti za to?“ vyptával se Milan. „No, vlastně bych měla i kvůli sobě,“ řekla jsem po pravdě. „Já dokážu čekat. Na tebe určitě ano, princezno,“ sliboval Milan.

„Tak mi dej nějaký čas,“ navrhla jsem, „sama tě pak vyhledám a řeknu, jak to dopadlo.“ „Platí,“ souhlasil. „Řekni si sama, kolik času chceš a potřebuješ. Ale ze zkušeností kamarádů vím, že přestat se má najednou, ráz naráz.

Potom je hlavní překonat první týden nebo dva. Záleží na tom, jak moc jsi si už na cigarety zvykla.“ „Ozvu se ti za tři týdny,“ prohlásila jsem.

„Pak už budu buď nekuřačkou a začneme spolu chodit – a ty alespoň uvidíš, že pro mě dost znamenáš – nebo se mi to nepovede a já se budu muset nad sebou zamyslet, co dál.“

„Souhlasím se vším, co jsi řekla,“ usmíval se Milan. „Dnes je pátek, tak za další tři pátky tady na tom místě ve stejnou hodinu, ano?“ Podali jsme si na to ruce.

Odcházela jsem z toho rande, které skončilo naprosto nečekaným způsobem, hodně zamyšlená. Samozřejmě, že první, na co jsem dostala chuť, byla cigareta, abych se uklidnila. Bojovala jsem s pokušením hodně dlouho, ale nakonec jsem to nevydržela a zapálila si.

Přitom jsem cítila výčitky, vlastně poprvé v takové míře, od chvíle, kdy jsem tomu návyku propadla. V duchu jsem si zopakovala Milanovu větu, že princeznám sluší úsměv a ne cigareta. Párkrát jsem popotáhla a pak jsem cigaretu uhasila a hodila na zem.

Přidala jsem k tomu odvážné gesto – krabičku se zbývajícími kusy jsem hodila do odpadkového koše. A novou si jen tak nekoupím, rozhodla jsem se. Když přestat, tak asi opravdu ráz naráz.

Doma jsem nenápadně navázala rozhovor s mámou, která pracovala jako psycholožka. Řekla jsem jí, že bych ráda přestala s kouřením a že k tomu mám vážný důvod. Jaký, to jsem jí neprozradila, ale ona si to nejspíš stejně domyslela.

„Existuje celá spousta způsobů, od žvýkaček pro nekuřáky až po zaměření pozornosti jiným směrem, Adélo,“ řekla máma. „Ale bez opravdového chtějí jsou ty metody k ničemu.“

„Já opravdu chci,“ dupla jsem si. „To je správné. Pokud máš důvod a motivaci, bude to všechno jednodušší, ale nečekej, že to půjde úplně snadno,“ varovala mě máma. Měla pravdu.

Nebyla jsem v závislosti na nikotinu ještě tak daleko, abych kvůli tomu nemohla usnout, nicméně musela jsem často během následujícího večera na cigaretu myslet.

Naštěstí nebylo kde brát, otec i matka patřili odjakživa k nekuřákům a brácha, který vykouřil i krabičku denně, bydlel už v jiném městě.

Mrzelo mě, že jsem si neřekla o Milanovu fotografii. Vždy bych se na ní v těžké chvíli podívala a pomohlo by mi to. Takhle jsem si musela vždycky vybavit jeho tvář před očima. Udělala jsem to mnohokrát během následujícího víkendu. Ten byl opravdu náročný.

Zrušila jsem zamýšlenou diskotéku a místo toho jsem se vydala na návštěvu k Simoně. Jednak proto, že u ní cigaretové pokušení nehrozilo a za druhé jsem se chtěla dozvědět o Milanovi další informace.

Všechno, co mi o něm řekla, mě jen přesvědčilo, že je to kluk, kvůli kterému stojí za to v započatém boji pokračovat do úspěšného konce. Simoně jsem ale o svém rozhodnutí nechat kvůli Milanovi kouření neřekla.

Tak trochu jsem se styděla – částečně za to, že se zbavuji zlozvyku, který vadil i jí, částečně proto, že jsem nechtěla přiznat, jak moc mi na tom klukovi záleží.

Po víkendu jsem si mohla směle říct, že bitva zatím vyznívá v můj prospěch. Za sobotu a neděli jsem měla několikrát pokušení si zapálit, ale vydržela jsem to a cigaretu jsem nesháněla. Pracovní dny byly horší.

Pracovala jsem sice v nekuřáckém prostředí, ale s jednou kolegyní a jedním kolegou jsme chodili holdovat nikotinu na chodbu. Oba byli poměrně překvapeni, když jsem jim řekla, že s cigaretami končím.

„To sis určitě přečetla nějaký hloupý článek, jak kouření škodí zdraví, že?“ ušklíbl se kolega ironicky. „Mysli si, co chceš, já už prostě kouřit nebudu,“ prohlásila jsem. „To se uvidí,“ řekla pochybovačně kolegyně. Její nedůvěra na mě měla povzbudivý účinek.

Co si myslí – že to nedokážu? A zrovna ano!

Cestou domů z práce jsem si – díky své zvýšené citlivosti na výskyt hořících cigaret mezi lidmi – začala všímat, jak jsou někteří kuřáci opravdu bezohlední.

Zejména mě zarazil obrázek matky s malým dítětem, která stála na chodníku, cigaretu držela v ruce a kouř šel přímo tomu mrněti do obličeje. Dřív bych něco podobného vůbec nezaznamenala.

Teď mě to dokonce rozčílilo natolik, až jsem měla chuť k dotyčné ženě jít a vynadat jí. A uvědomila jsem si naplno jednu věc: a sice, že cigareta je droga jako kterákoliv jiná a ten, kdo je v její moci, je narkoman, ať už se tomu slovu brání jak chce.

To vědomí mi dodávalo sílu v dalších dnech. Milan měl pravdu, první týden byl skutečně nejhorší. Pociťovala jsem skutečný „absťák“ a musela vynaložit spoustu úsilí, abych ho překonala.

Ale potom už to bylo lepší a další dva týdny z mé lhůty uplynuly celkem v pohodě. Moc jsem se na setkání s Milanem těšila a byla jsem na sebe pyšná.

Když jsem za tři týdny od našeho přerušeného rande opět stála na domluveném místě, vzpomněla jsem si, jak jsem tehdy držela v prstech cigaretu. Zpětně jsem chápala, že to Milanovi vadilo a rozčarovalo ho to.

Přišel přesně a už zdálky se usmíval, protože tušil, jak můj boj dopadl. Hrdě jsem mu to potvrdila. „A jak se cítíš?“ zeptal se. „Teď už dobře, ale začátky byly docela krušné,“ zasmála jsem se. „Mám dva lístky do kina na dnes večer, půjdeme?“ navrhl.

„Ty jsi mi věřil, že to dokážu, viď?“ nedala jsem najevo příliš velký údiv, že lístky koupil předem. „Doufal jsem, princezno, v duchu jsem byl pořád s tebou,“ vzal mě za ruku.

Ve tmě kinosálu jsem se pak k Milanovi přitulila a zašeptala jsem: „Jsem ti moc vděčná za to, že jsi mi dal takovou lekci a vlastně mě naučil mít rád.

Teď už vím, že v sobě mám sílu kvůli někomu druhému dokázat cokoliv.“ Neřekl na to nic, jen mě k sobě pevně přitiskl. Film vyprávěl o lásce a byl moc pěkný – ale já věděla, že vše, co mě čeká s Milanem, ten příběh ještě překoná!

Adéla (22), jižní Čechy

Předchozí článek
Další článek
Související články
16.6.2024
Po letech jsem zjistila, že jsem kvůli dcerám a vnoučatům odsunula svého manžela na druhou kolej. Je ještě čas všechno napravit? Situace nebyla vůbec radostná. S manželem máme dvě dcery, moje zlatíčka. Bohužel se obě, stejně jako já, rychle vdaly a měly děti. Vždycky jsem pro ně chtěla ten nejlepší život a kariéru. Ale dobře, vybraly si tohle. Tak jsem jim chtěla pomoci, jak jen to půjde. Rozho
11.6.2024
Na muže jsem štěstí neměla, a tak jsem se spíše ze zvědavosti přihlásila na seznamku. Lásku jsem ani nehledala, ale ona si mě stejně našla. Mnoho z nás dá na první dojem a věří v lásku na první pohled. V případě mě a Tondy byl průběh seznámení, vztahu i hledání společné cesty úplně jiný. Dá se říct, že opačný. Od rozčarování a neporozumění jsme se nakonec dostali až k lásce, která stále trvá. U
11.6.2024
Bylo mi devatenáct, pracovala jsem jako sekretářka v podnikovém časopise v našem městě a těšila jsem se z vážné známosti. S Milošem jsme spolu už bydleli. Všechno nasvědčovalo tomu, že mě brzy požádá o ruku. Skutečnost, že koupil zájezd do Jugoslávie, jsem uvítala. Bylo pravděpodobné, že Miloš mě na horké pláži při západu slunce požádá o ruku. Anebo to udělá v romantické hospůdce na břehu moře.
29.5.2024
Byl máj, a tak jsem se k smrti zamilovala. Dokonce tak, že jsme s Martinem plánovali tajnou svatbu v okresním městě. Byl máj. Vidím to jako dnes: blížila jsem se k venkovskému nádraží v letních šatech. K vlaku vedla cesta vroubená rozkvetlými třešněmi. Vlak měl jen patnáct minut zpoždění, to byla taky dobrá zpráva. Když přisupěl, Martin mával z otevřeného okýnka a vesele volal: „Máš občanku?“ V
25.5.2024
Byla jsem praktická holka z vesnice, uměla jsem podojit kozu, pokosit louku či postarat se o drůbež. Jenomže Petr byl úplně jiný. Táta byl na mě pyšný. „Naše holka je do hospodářství,“ říkával s dojetím v hlase. Měla jsem to ostatně po kom zdědit, předkové z matčiny i otcovy strany byli statkáři, a tak nám to kolovalo v krvi. Byla jsem praktická venkovská holka, která bez problémů podojila kozu
reklama
Nenechte si ujít další zajímavé články
6 nejbizarnějších vozidel
epochaplus.cz
6 nejbizarnějších vozidel
Kabina, sedačky, volant a nejčastěji 4 kola. Auta či vozidla však nemusejí vypadat vždy takto! Jaké nejbláznivější nápady vznikly v hlavách designérů a techniků, ale nakonec se neujaly? 1/ Přidat kola! OctoAuto (1911) Na počátku 20. století jsou silnice samá díra. Auto se špatně ovládá a kola dostávají zabrat! „Čtyři jsou málo,“ domnívá se americký
Přinese Lutovské rozvod konečně klid?
nasehvezdy.cz
Přinese Lutovské rozvod konečně klid?
Moderátorka Iveta Lutovská (41) si může konečně oddychnout. Rozvodové řízení s podnikatelem Jaroslavem Vítem (47), které se táhlo několik měsíců a bylo pro ni velmi bolestivé, je u konce a ona je opět
Města zaplavily gangy malých kolportérů
epochalnisvet.cz
Města zaplavily gangy malých kolportérů
„Mnoho mužů může najít zaměstnání prodejem novin.“ Těmito slovy začíná Benjamin Day, vydavatel deníku New York Sun, v roce 1833 inzerát, v němž hledá kolportéry pro své noviny…K jeho překvapení se však nepřihlásí žádný dospělý, ale desetiletý chlapec!   Za prvního kolportéra, pouličního prodavače novin, lze považovat irského imigranta Bernarda Flahertyho (1824–1876), jenž zareagoval na
Bil se kardinál Harrach za církevní restituce?
historyplus.cz
Bil se kardinál Harrach za církevní restituce?
Hlavou se kardinálovi honí temné myšlenky. Nejraději by všechno vzdal a užíval si klidu. Neustálé lavírování mezi snahou utužit v zemi katolickou víru a nezpronevěřit se svému svědomí ho ničí. Nakonec se ale rozhodne znovu bojovat.   „Násilím se ničeho dosáhnout nedá,“ povzdechne si v tichu své pracovny kardinál Arnošt Vojtěch z Harrachu (1598‒1667). Ještě že arcibiskupství získalo
Tajuplná Šumava: Hrůzu nahánějící umrlčí prkna
epochanacestach.cz
Tajuplná Šumava: Hrůzu nahánějící umrlčí prkna
Úcta k zemřelým se projevuje v každém koutě světa i naší republiky trochu jinak. Šumavští si osvojili velmi svérázný zvyk – stavění umrlčích prken, ze kterých se stalo podivné memento smrti a prostředek, jakým mrtvé uctívat a často i s nimi promlouvat. Mohla v sobě lože nebožtíků soustřeďovat negativní energii zemřelých a prostupovat i do
Nenašel snad duch zavražděného prezidenta až do dnešních dnů klid?
enigmaplus.cz
Nenašel snad duch zavražděného prezidenta až do dnešních dnů klid?
Duch bývalého 16. amerického prezidenta Abrahama Lincolna prý bývá poměrně často spatřován, jak bloudí ve washingtonském Bílém domě… [gallery ids="141907,141906,141908"] Věštecký sen Paní Lincolnov
Bohémský interiér s pařížským šarmem
rezidenceonline.cz
Bohémský interiér s pařížským šarmem
Zcela nový projekt, vybavený odborníky na design z LUXXU, byl promyšlen do nejmenších detailů a evokuje francouzskou klasiku s dotekem historie. Exkluzivní realizace je tak ztělesněním pronikavého kouzla a elegance půvabné metropole země galského kohouta a jejího životního stylu. Hned po vstupu do nitra charismatického bytu je téměř hmatatelně cítit vůni panujícího avantgardního stylu –
Krásné nohy? Žádný problém!
nejsemsama.cz
Krásné nohy? Žádný problém!
Nohy vás nosí celý den, a tak byste jim měla věnovat náležitou pozornost. Jenom tak se vyhnete nejrůznějším problémům. Následující návod platí pro všechny nehty na nohou, ale pro palce především, zde je riziko zarůstání největší. Nejdříve dopřejte prstu teplou koupel a do vody přijdete hodně soli. Horká voda změkčí kůži kolem nehtu a sůl pomůže s dezinfekcí
Pečená jehněčí kýta na česneku
tisicereceptu.cz
Pečená jehněčí kýta na česneku
Francouzi nadají dopustit na pečené jehně na česneku s rozmarýnovými bramborami. Ingredience 1 jehněčí kýta s kostí 5 stroužků česneku olivový olej sůl, pepř 5 snítek rozmarýnu 1 kg malých
Původ známých pohádek: Znásilnění, mučení a smrt ve velkém
21stoleti.cz
Původ známých pohádek: Znásilnění, mučení a smrt ve velkém
Pohádky, které dnes známe a milujeme, jsou oproti svým původním verzím jen slabými odvary. Jádra mrazivých nebo lechtivých příběhů, z nichž kdysi povstaly, v nich nicméně přetrvávají dodnes.  
Její smrt nikdy nepřebolí
skutecnepribehy.cz
Její smrt nikdy nepřebolí
Nikdy to nevymažu z hlavy. Ten den, kdy jsem se šla rozloučit s mojí dcerou. Neskutečná bolest, když víte, že je to poslední rozloučení. Monika byla zdravá, chytrá a krásná holčička. Nebyly s ní velké problémy v pubertě, když dospěla, byla úspěšná. Měla život před sebou Měla své plány. Vystudovala, našla si dobré místo a potkala Honzu, s nímž se chtěli vzít.
Výstava Na led! představuje hokej a bruslení  v obrazech
iluxus.cz
Výstava Na led! představuje hokej a bruslení v obrazech
Fenoménu hokeje a bruslení ve výtvarném umění se věnuje výstava Národní galerie Praha (NGP), která pro návštěvníky znovu otevírá Palác Kinských na Staroměstském náměstí. Výstava představí téměř sto pr