Toho kluka prostě musím mít! To byla moje hlavní myšlenka ve spojitosti s Markem. A nevykvetla v hlavě pubertální holčičce. Bylo mi pětadvacet a životních zkušeností jsem měla za sebou už dost.

Setkali jsme se jedno jarní pondělí v krytém bazénu. Přišla jsem tam s kamarádkou Lenkou. Mohlo to být normální odpoledne, jenže pak se u bazénu objevil On. Byl tam sám. Věk asi tak jako já, tmavé vlasy, modré oči, mužné tělo, sympatická tvář.

Upoutal mě na první pohled

Zřejmě byl na obdiv zvyklý, protože ho můj obdivný pohled nijak nevyváděl z míry. Zdálo se jen otázkou času, kdy dojde k nějakému bližšímu kontaktu. Otázkou bylo, kdo s tím začne jako první.

Já si netroufala, tmavovlasý mladík se k ničemu neměl a tak to byla Lenka, kdo tuto otázku vyřešil za nás. Udělala to s drzostí sobě vlastní. Když jsme se míjeli – mladík plaval proti nám – řekla: „Ahoj, poslyš, tady kamarádce se moc líbíš.

Co ty na to?“ Naštěstí v doslechu nikdo nebyl, jinak bych se snad radši hanbou potopila pod hladinu. Mladík se představil, což mě potěšilo, ale vzápětí mě poněkud šokoval větou:

„Tak vylez ven, ať si tě prohlédnu.“ Ta slova patřila mně a já si připadala jako nějaká věc na trhu. Naštěstí si Marek hned uvědomil, jak to vyznělo. „Já vylezu také a ty si zase prohlédneš mě,“ usmál se smířlivě.

Kladl si podmínku

Šel příkladem a byl u schůdků první. Já šla z vody jako druhá, jenže jsem moc spěchala. Když jsem se také dostala z vody a vzájemně jsme se na sebe dívali, Marek řekl:

„Víš, já jsem sportovec a hledám dívku, která má fyzickou kondici a ráda překonává sama sebe. Nevím, jestli je to tvůj případ, Jano.“ Zaraženě jsem naslouchala jeho slovům a brala je jako odmítnutí. „Takže mi nedáváš žádnou šanci?“ Marek se pousmál. „Víš co?

Tak za mnou v sobotu přijď. Budu pětadvacet kilometrů za městem. Jestli máš o mě zájem, přijdeš za mnou pěšky.“ Málem jsem z Markovy výzvy spadla zpátky do bazénu. Také Lenka se tvářila, jako kdyby nevěřila vlastním uším. „To je moje podmínka,“ dodal Marek.

„A když za tebou Jana přijde, tak jí nabídneš vztah?“ upřesňovala si Lenka. „Ano. Dávám na to slovo chlapa,“ přikývl Marek.

Všechno naplánoval

V duchu jsem odhadovala, kolik asi může být pětadvacet kilometrů. Nikdy jsem žádný dálkový pochod nešla. Teď mi ovšem city dodávaly odvahu a já byla ochotna udělat cokoliv, abych Marka zaujala. „Připravím pro tebe mapu, ve které vyznačím trasu, kudy se vydáš.

Bude to něco jako dálkový pochod s kontrolními stanovišti,“ pokračoval Marek. Ta myšlenka byla natolik bláznivá a nezvyklá, že se mi začínala líbit. „Chodím sem plavat každý den.

Jestli sem přijdeš zítra, budu mít už mapu připravenou.“ Druhý den jsem si skutečně převzala od Marka mapu, kde bylo zakresleno moje sobotní putování od startu až k cíli.

Plná odhodlání

Na cestu jsem se pořádně připravila. Sportovní oblečení, pohodlné boty. Během zbývajících tří dnů jsem také pilně trénovala a šla z jednoho konce města na druhý. Přišlo sobotní ráno. Probudila jsem se celá nažhavená do „bitvy“ o Marka.

Vyrazila jsem v osm hodin po trase, kterou určovala mapa. Ze začátku se mi šlo krásně. Bylo jaro, sluníčko svítilo, ptáci zpívali, příroda kvetla. Marek mi vymyslel náročnou cestu. To jsem začala zjišťovat při první odbočce do strmého kopce.

Přihnal se déšť

Výstup mě zavedl k prvnímu „kontrolnímu stanovišti“. Marek si dal tu práci a během týdne rozvezl na několik míst papírky, které schoval do různých skrýší.

Potěšilo mě, že na tom prvním, který jsem po chvilce hledání objevila, stálo „Fandím ti, drž se, jen tak dál. Marek.“ Žádná cesta za láskou se však neobejde bez komplikací.

Měla jsem za sebou asi půlku cesty a už jsem se cítila docela unavená, když se nebe zatáhlo a přišla bouřka. Utíkala jsem k nedaleké autobusové zastávce. Než jsem tam doběhla, dostala jsem „sprchu“.

Úraz těsně pře cílem

Po pár minutách se bouřka přehnala a já pokračovala dál. Čím více jsem se blížila k cíli, tím více úsilí mě každý krok stál. Na netrénovaných nohou jsem měla puchýře. Konečně mi zbývaly poslední dva kilometry, jak jinak, než do prudkého svahu.

A pak se to stalo – kousek pod vrcholem. Špatně jsem došlápla a vymkla si kotník. Bolelo to jako čert. Posadila jsem se a dala se do bezmocného breku. Nebyla jsem schopná jít dál. Takhle hloupě prohrát těsně před cílem!

Přišel mi na pomoc

Nevím, jak dlouho jsem seděla v trávě, když jsem zaslechla kroky. Z kopce ke mně sestupoval Marek. Se starostlivým výrazem se mě ptal, co se děje.

Nejprve jsem mu odevzdala všechny kontrolní lístečky a pak jsem ho informovala, že poslední malý kousek cesty už nejsem schopná ujít. Vzal mě na záda a pomalu mě nesl dolů. Přitom mi říkal, že jsem úkol splnila a že je na mě pyšný.

„S takovou dívkou jsem chtěl vždycky chodit, a teď se mi to splnilo,“ prohlásil. Byla jsem sice vyčerpaná a zraněná, ale nebýt toho vyvrknutého kotníku, klidně bych samým štěstím tu cestu absolvovala ještě jednou!

Jana (55), Šumperk