Když jsem byla malá, táta mě, mámu a mladšího bratra opustil. Rázem se můj život změnil a já musela vyrůst, stát se zodpovědnou a samostatnou. Když jsem přesáhla plnoletost, pracovala jsem jako servírka v jedné malé vinárničce kousek od našeho bytu, kde se dalo příjemně posedět. Seznámila jsem se s mnoha lidmi, kteří obohatili můj život a z několika z nich se stali moji dobří přátelé. Byla j

Jsem obyčejná holka z Brna. Když jsem po škole nastoupila na brigádu do jedné firmy, hned mě tam okouzlil jeden z mých kolegů. Pětatřicetiletý Pavel byl ke mně od začátku milý. Ochotně se mě ujal a všechno mi trpělivě vysvětloval. Zalíbilo se mi tam, a když přišla nabídka, jestli bych nechtěla ve firmě zůstat, kývla jsem. Vyznal mi své city S Pavlem jsme seděli ob jednu kancelář. Párkrát

Dcery mi radily, abych po rozvodu nezůstala sama. Snažila jsem se, ale muž, který by se mi zamlouval, nepřicházel. Až najednou... Na rande jsem nebyla pětadvacet let. Od doby, co jsem se vdala a měla děti, už jsem byla tělem a duší jen manželkou a mámou, a okolní svět a jeho možnosti mě nezajímaly. Škoda, že stejný postoj nesdílel i můj muž, který se zničehonic rozhodl zahodit naše dlouholeté m

Třídní hezoun si s námi domluvil půlnoční setkání na hřbitově. Odvaha se mu ale vytratila, a tak místo sebe poslal kamaráda. Odjakživa mám ráda hřbitovy. Čas se tu zastavil, nemá žádný význam. Sedávám na lavičce, poslouchám zpěv ptáků a přemýšlím o životě – nikde se tak dobře nepřemýšlí o životě jako právě na hřbitově. Když jsem kdysi dávno chodila na střední školu, tuhle zálibu se mnou sdílela

Vdávala jsem se příliš mladá a přiznávám, že v tom nehrálo roli ani tak nějaké bláznivé vzplanutí jako spíš tlak našich rodin. Byla jsem totiž ve čtvrtém měsíci těhotenství. Vynucené manželství nebyl zrovna dobrý základ pro šťastný a dlouhodobý vztah. Od začátku jsem věděla, že takhle žít nechci, že mi něco schází, jen jsem netušila co. Pod srdcem jsem nosila malý poklad a doufala, že právě dít

Vyrůstala jsem mezi samými kluky, byla jsem tedy sama tak trošku jako kluk. Případní nápadníci to tak se mnou neměli vůbec snadné. Jeden to se mnou ale vydržel... Mít sourozence je velká radost. I když přiznávám, že vyrůstat se dvěma staršími bratry bylo někdy náročné. Maminka zemřela, když mi bylo sedm let, a od té doby jsem byla jedinou ženskou silou v naší domácnosti. Tatínek na nás všech

Studium a kariéra pro mě byly vždy důležitější než manželství a rodina. Obávala jsem se ztráty svobody a nechtěla se nikomu podřizovat. Když jsem začala toužit po dětech a manželovi, bylo už téměř pozdě! Už na střední škole básnily spolužačky o svatbě, rodině a dětech. Jako by neměly nic jiného v hlavě! Vůbec jsem nechápala, proč se chtějí vázat a někomu otročit. Ani na vysoké škole to nebylo o

Bylo mi šestadvacet let, žila jsem v poměrně klidném domě, kde jsem si pronajímala docela hezký byt za slušnou cenu. Byl tu klid, neboť moji sousedé byli již v důchodovém věku. Pustili si nahlas občas akorát televizi, a to se dalo snést. Když jsem uslyšela první tóny té hudby, dost mě to překvapilo. Kdosi hrál v domě na klavír. Ztlumila jsem rádio a poslouchala, podél které zdi se ta krásná mel

Z obyčejné letní romance se stalo nečekané životní pouto. A i když jsme na nějakou dobu ztratili nit, brzy jsme ji zase našli, a už nepustili. Byli jsme ještě hodně mladí, když jsme se s Jardou stali rodiči. Všechno se to odehrálo tak rychle. Seznámili jsme se na letní zábavě pod širým nebem. Bylo mi čerstvých osmnáct a na „letní parket“ do vedlejší vsi jsem vyrážela s kamarádkami vůbec poprvé

S Milanem jsem chodila od třinácti let. Zažila jsem s ním všechno. Byli jsme spokojený pár. Nenapadlo mě cokoli měnit. Podle nich jsme byli nudní. I když mě občas kamarádi popichovali, nikdy mě nenapadlo pochybovat o mém vztahu s Milanem. Nebezpečí číhalo jinde. Kamarádky nějaké partnery vystřídaly. A já poslouchala, jaký je rozdíl mezi Petrem a Romanem, Romanen a Mirkem či Mirkem a Zdeňkem.