Do společného bydlení jsme skočili po hlavě, aniž bychom si předem promluvili a nastínili „pravidla hry“.

S Lukášem jsme spolu byli něco málo přes dva roky, když jsme se společně rozhodli, že se sestěhujeme. Prošli jsme několik inzerátů a našli jsme si podnájem. Moc jsem se těšila, že budeme konečně pořád spolu. Jenže jsem opomněla jednu důležitou věc – péči o domácnost.

Jako služka

Můj přítel Lukáš předtím žil, stejně jako já, sám. Proto by mě ani nenapadlo, že budeme řešit něco jako domácí práce. Jenže už první den v novém bytě nastal problém. Lukáš na mně nechal celý úklid nového bytu po předchozích nájemnících.

Říkala jsem si, že to snad byla jen náhoda, ovšem záhy jsem pochopila, že nikoliv.

Nepřiložil ruku k dílu

První měsíc Lukáš na práci v bytě ani nesáhl. Všechno jsem oddřela já, a to včetně obědů pro něj do práce a pravidelných teplých večeří.

Začalo mi to lézt krkem, protože pokaždé, když jsem ho o něco poprosila, se mi dostalo úsečné odpovědi a nakonec jsem stejně všechno musela udělat sama. Rozhodla jsem se proto, že si musíme vážně promluvit.

Měl na věc jasný názor

Jednou večer jsem mu řekla, že bych po něm chtěla, aby alespoň část prací dělal on. Lukáš překvapivě souhlasil, a přestože moc nadšený nebyl, řekl mi, že mi bude pomáhat. Ještě ten den umyl nádobí, druhý den si složil ponožky, ale to bylo asi tak všechno.

Týdny plynuly a vše se vrátilo do starých kolejí. Zvolila jsem proto opětovnou promluvu. To, co jsem se však dozvěděla, mi vyrazilo dech. Prý mají domácí práce dělat jenom ženy!

Sbalila jsem si věci a odešla

Nevěřícně jsem na něj koukala. Možná, kdybych nepracovala, tak ano, jenomže já jsem, stejně jako Lukáš, chodila každý den do práce. Byli jsme na tom tedy stejně.

Ten den jsme se strašně pohádali, a přestože scény obvykle nedělám, tehdy jsem si během půlhodiny sbalila věci a odešla jsem k rodičům.

Chtělo to více času

Následující noc byla peklo. Lukáš se mi neozýval a já si nebyla jistá, jestli to znamená rozchod. Druhý den se ale vše vyjasnilo. Hned ráno stál Lukáš u našich s kyticí v ruce a s obrovskou omluvou. Všechno jsme si vyjasnili a Lukáš se začal snažit.

Dokonce ho začalo bavit vaření, takže od té doby připravuje jídla téměř výhradně on.

A mně tehdy došlo, že proto, aby se něco změnilo, je někdy potřeba pořádný konflikt. Dnes už jsme přes dvacet let manželé a jeden druhého známe jako svoje boty. Oba máme spoustu dobrých vlastností, i nějaké ty špatné, ale neměnila bych.

Veronika J. (47), Kutná Hora