Dlouho jsem v sobě sbírala odvahu, abych se vydala do míst, kde můj zbožňovaný pradědeček před lety zemřel…
Můj pradědeček Jindřich zemřel během druhé světové války v terezínském vězení. V naší rodině se o tom hodně mluvilo a vyprávělo, ale nikdy jsme se do Terezína nejeli podívat. Pro naši rodinu to bylo z nějakého důvodu tabu.
Já jsem tam ale vždycky jet chtěla, přestože jsem se toho bála. Ovšem odhodlala jsem se k tomu až dlouho poté, co jsem se osamostatnila a odstěhovala se od rodičů.
Silný okamžik
Byl pátek, den po pradědových narozeninách, a já sedla do auta a vyrazila jsem směr Terezín. Zaplatila jsem si komentovanou prohlídku a se skupinou asi deseti dalších lidí podstoupila hodinový výklad o historii věznice.
Když byl konec, zůstala jsem tím vším dost otřesená. Šla jsem si ještě prohlédnout expozici v nedalekém muzeu a pak jsem se zamyšleně vracela zpátky na parkoviště.
Smím si přisednout?
Byla jsem od auta asi dvě stě metrů, když se strhl ohromný liják, takže jsem raději zaběhla do nejbližší kavárny s tím, že si dám čaj a počkám, až to trochu přestane. Šla jsem k volnému stolu.
Sundala si kabát, a když jsem si sedala na židli, vběhl do kavárny brýlatý mladík, který byl promočený až na kost. Chvíli postával u dveří, rozhlížel se po přeplněné kavárně a poté zamířil ke mně a zeptal se, jestli si může přisednout.
Přátelský a empatický
Byl docela sympatický, a tak jsem přikývla. Řekl, že se jmenuje Michal, objednal si kávu a začali jsme si povídat. Sdělil mi, že si mě všiml už při prohlídce věznice a pak mě tak trochu „pronásledoval“ do muzea i do té kavárny. Říkal, že jsem mu připadala hodně smutná, a zajímal se, co se mi stalo.
Ani nevím proč, byl to přece neznámý člověk, ale všechno jsem mu řekla. Michal mi zase prozradil, že on studuje historii a byl na prohlídce kvůli psaní bakalářské práce. Vybavila jsem si, že jsem ho během prohlídky zahlédla, ale víc jsem si ho pak nevšímala. A vlastně jsem ani nevěděla proč, protože byl milý a sympatický.
Moje spřízněná duše
V kavárně jsme spolu seděli až do večera a probírali všechno možné. Zjistili jsme, že máme hodně společného, a vyměnili si čísla. Od té doby jsme si psali a volali a začali jsme za sebou dojíždět, protože jsme byli každý z jiného města.
O rok později jsme se zasnoubili a brzy nato následovalo sestěhování a svatba. Když se dnes ohlédnu za naším seznámením, říkám si, že to musel zařídit sám osud. Nebo že by mi Michala do života přivedl duch mrtvého pradědečka?
Markéta H. (50), Znojmo
