Vzpomínky na mládí jsou tím, co mě před lety drželo nad vodou. Vzpomínky a moje dcera. To jsou ty největší poklady, které mi nikdy nikdo nevezme. V životě jsem měla štěstí jen na jednu velkou lásku, ta ale stála za to. S Romanem jsme se seznámili na chmelové brigádě a od té doby jsme byli jedno tělo, jedna duše. Přestože byl z druhého konce republiky, pravidelně za mnou jezdil. Jen kvůli pár

Snad se jednou dočkám, říkala jsem si. Přece nemůže být tak slepý, aby neviděl, že ho miluji. Potkali jsme se na vysoké škole, vlastně až na jejím konci. Roman mě hned zaujal a já se zamilovala jako patnáctiletá. Nic z toho nebylo Byl to příjemný společník, trochu hloubavý, ale to bylo celé. Naznačovala jsem mu, že mi není lhostejný, ale jemu to nedocházelo. Pak se naše cesty rozešly. Já

Dům naproti dlouhé roky žalostně chátral. Kdysi se mi líbil kluk, který tam bydlel. Netušila jsem, že ho o mnoho let později potkám právě tam. Uběhla řada let a do domu naproti nám se vrátila moje první láska. Nejdřív jsem si to neuvědomila. Všimla jsem si, když jsem šla na houby, že tu ruinu někdo konečně opravuje, ale nevěnovala jsem tomu pozornost. Myslela jsem si, že má nového majitele.

Toho podzimního večera bylo na ulicích nevlídně. Pršelo a studené kapky deště rozháněl nepříjemný vítr. A mně bylo nevlídně i na srdci, protože jsem se právě rozešla s Lubošem. Poznala jsem jiného muže a zamilovala se do něj. Vyměnila jsem tříletý vztah s rozumným a vyrovnaným mužem za bláznivou citovou houpačku s někým daleko méně spolehlivým. Sama jsem o tom Lubošovi řekla a ten mi odpustil a

Moje první a já pevně doufám, že i poslední svatba proběhla, až když mi bylo čtyřicet let. Na svou první lásku jsem si zkrátka musela počkat. Už od základní školy jsem nenáviděla otázku, „Jsi do někoho zamilovaná?“ S oblibou mi ji pokládali nejen rodiče, ale už od dob dětských lásek se takhle hloupě umí ptát i každá kamarádka. Nechápala jsem, proč zrovna já bych se musela do někoho zamilovávat.

Na svou první lásku nemohu zapomenout, byla tak perfektní, že to snad musel být sen. Tak ráda bych zase toho kluka potkala... Mým životem prošlo několik mužů. Někteří se zdrželi déle, jiní, to byly jen krátké romance. Přišli a zase odešli, jak už to tak v životě bývá. Jen na pár z nich vzpomínám dnes s úsměvem a nostalgií a výsadní právo v mém srdci i myšlenkách má stále má první láska. Jako

Bylo mi šestnáct let. Tatínek měl cholerickou povahu a nechtěl mě nikam pouštět. Dokonce mi zakázal chodit i do tanečních. Táta nebyl klidný člověk. Měl zlaté srdce, ale horkou hlavu. „Kolik ti je let?“ Byla to řečnická otázka, na kterou nebylo třeba odpovídat. Oba jsme věděli, kolik mi je let. „V šestnácti,“ řval otec, „nebudeš chodit tancovat! Je to brzo. Vypadala bys před celou vesnicí ja

V životě jsem si prošla mnoha zkouškami, tou nejtěžší ale byla samota, kterou už nechci nikdy zažít. Měla jsem štěstí, že se našel někdo, kdo mě z ní k mému velkému štěstí vysvobodil. Osvé budoucnosti jsem jako mladá holka nikdy moc dalece nepřemýšlela. Nechávala jsem věci plynout, a jak přišly, tak jsem je brala. První práce, první lásky, první zlomené srdce, to všechno k životu patří. A tak j

Dodnes to nemohu pochopit. Byli jsme spolu tři roky a já nepoznala, že pro něj nejsem jediná a že si vybudoval rodinu i s jinou ženou. Bylo mi třicet pět let a tehdy jsem si uvědomila, že bych měla pomalu pomýšlet na rodinu. Osud mi přihrál do cesty Martina. Líbil se mi, měli jsme společné zájmy, byla jsem s ním šťastná, proto mi poprvé přišlo na mysl, že on by mohl být ten pravý. Žili jsme

Snila jsem o tom, že až potkám toho pravého, bude to velká romantika. Všechno dopadlo jinak. Nebýt mého osudového muže, dnes bych tu už nebyla. Před patnácti lety jsem měla těžkou autonehodu. Byla jsem jediná, koho hasiči ze zdemolovaného auta vytáhli živého. A přesto, že to se mnou nebylo vůbec dobré a přišla jsem téměř o celou levou ruku, dala jsem se dohromady a doufala, že začnu žít zase „n