Do svých třiceti let jsem byla tou nejšťastnější ženou na světě. Měla jsem skvělého muže a dvě krásné děti. Vše skončilo ve chvíli, kdy můj manžel Radek zemřel při havárii.
Když mi tu zprávu přišli říct, nevěřila jsem jí. Čekala jsem na svého muže celou noc. Nepřišel. Ráno jsem vstala jako obvykle, odvedla děti do školky a vydala se za těmi lidmi, kteří mi včera přišli říct tu hroznou věc.
Když mi předávali manželovy osobní věci, konečně mi to všechno došlo. V tu chvíli dorazili moji rodiče. Objali mě a říkali, že mi ve všem pomohou, že musím být silná. I když jsem věděla, že mě v mém smutku nenechají samotnou, nijak se mi neulevilo.
Poslední rozloučení
Maminka s tatínkem mi pomohli vystrojit mému manželovi pohřeb. Vím, že bez jejich pomoci bych všechno zvládala mnohem hůř, protože Radkovi rodiče se oba zhroutili. Nepřijali smrt svého syna stejně jako já na začátku.
Já jsem měla naštěstí svoje děti, o které jsem se musela postarat. Jistým způsobem mě svou dětskou nevinností odvracely od mého smutku. Jen jsem jim stále nedokázala vysvětlit, že tatínek už se nikdy nevrátí. Vzala jsem je obě na pohřeb, i když ještě nechápaly, co se vlastně stalo.
Nikdy nezapomenu, jak tam stály a ptaly se mě, co je v té černé rakvi. Neměla jsem sílu, abych jim řekla, že tam leží jejich tatínek. A tak jsem jim jen pověděla, že v ní jsou jeho věci. A že je posíláme za ním do nebe. Spokojily se s tou odpovědí a já byla ráda, že mou lež přijaly bez výhrad.
Smutné dědictví
Mnohem horší však bylo dědické řízení. Ukázalo se totiž, že Radek si vzal několik půjček, aby nás zabezpečil. Nikdy jsem se ho vlastně neptala, kde bere tolik peněz, za které koupil auto, byt, jeho vybavení. Za které nás bral každý rok dvakrát na dovolenou.
Prostě jsem si myslela, že je vydělal. Jenomže to byl omyl. Přijala jsem to smutné dědictví, které mi tu můj muž zanechal, a musela začít jednat dřív, než bych do dluhů spadla ještě víc. Prodala jsem všechny věci, co jsem měla. Ale ani to mi nestačilo k tomu, abych pokryla všechny půjčky.
Naskákaly na nich totiž úroky, na něž jsem musela vydělat peníze sama. Měla jsem to štěstí, že mě moji rodiče vzali i s mými dětmi k sobě domů. Museli jsme se uskrovnit v jednom pokoji, ale aspoň jsem nemusela usínat sama.
Dvě práce
Ukončila jsem předčasně svou mateřskou dovolenou a nastoupila znovu do práce. Nebylo jiného zbytí, nějak jsem své dluhy splácet musela. Jenomže všechno, co jsem vydělala, šlo právě na splátky. Moje děti živili moji rodiče. Nemohla jsem jim dát ani na nájem, nezbyla mi téměř ani koruna. A tak jsem si našla brigádu.
Ještě po práci jsem chodila do jedné restaurace umývat nádobí. Ta práce mi nijak nevadila. Nejhorší bylo, že jsem už neměla skoro žádný čas věnovat se svým dětem. Odcházela jsem do práce dřív, než se probudily, abych z ní také dřív mohla odejít a stihla večerní směnu v restauraci.
„Vždyť už tě skoro neznají!“ zoufala si moje maminka, která spolu s mým otcem převzala jejich výchovu. „Už to nebude trvat dlouho a všechno splatím,“ slibovala jsem jim. „Jenomže přijdeš o nejkrásnější roky svých dětí,“ oponovali mi. „A co mám dělat?“ plakala jsem. „Najdi si muže, který ti se vším pomůže,“ zněla jejich slova.
Hledat jiného partnera mi přišlo jako velká zrada. To jsem přece Radkovi nemohla udělat. Vždyť jsem mu před oltářem slibovala věčnou lásku! Jak bych teď mohla svůj slib porušit? Jenomže věci už nebyly jako dřív. Můj manžel zemřel a s ním i naše velká láska.
Vyprchala ze mě spolu s energií, kterou jsem věnovala jen své práci. Každý večer jsem uléhala do postele zcela vyčerpaná a přála si, abych mohla spát déle než pět hodin. Jenomže jen co jsem zavřela oči, už mi zazvonil budík a já znovu vstávala plnit úkoly koloběhu mého nudného života.
Sny mi dávaly naději
Netoužila jsem po ničem jiném než po tom, aby se vrátily staré dobré časy. Brzy jsem však pochopila, že žít minulostí nemá smysl. Že se musím utkat s přítomností a myslet na svou budoucnost. A především mých dětí.
Dělala jsem tedy do úmoru a doufala, že potkám jiného muže, který mi třeba nějak pomůže. Snila jsem o bohatém podnikateli, který se do mě zamiluje a otevře mi nejen své srdce, ale i konto. Bylo hezké myslet na takové věci, snít si podobné sny, protože mi dávaly naději, že bude zase lépe.
Moje opora
Trvalo dlouhých pět let, než se mi podařilo znovu se postavit na nohy. Splatila jsem dluhy, které mi jako své smutné dědictví zanechal můj manžel. Našetřila jsem pár korun, abych si mohla pronajmout byt a abych dál nezatěžovala své rodiče.
Odstěhovala jsem se do něj se svými dětmi a dala jim nový domov. A také jsem potkala nového muže, Milana. Není to žádný milionář. Je to úplně obyčejný chlap, který se živí svýma rukama. Našla jsem v něm nejen lásku a oporu, ale i nového otce pro své dvě děti.
Monika P. (53), Liberec
