Vysnila jsem si venkovský ráj, ve kterém nakonec opravdu žiju. A co je na tom nejkrásnější? Mám tu i láskyplnou společnost.

Jako holka z města, která celé mládí strávila v panelákovém bytě, jsem měla jeden obyčejný sen. Snila jsem, že až se jednou provdám, postavíme si s manželem domek a usadíme se na venkově.

Nebo si alespoň pořídíme chatku a na ní budeme trávit každý víkend. Vize to byla dokonalá. To bych si ovšem nesměla následně vzít za manžela Kamila. Byl to městský kluk se vším všudy. Nepraktický až hrůza.

Miloval život ve městě, jeho pohodlí a možnosti a mému snu o domku na vsi se bez okolků vysmál. A protože jsem ho milovala, přijala jsem fakt, že městskými lidmi jsme a budeme i nadále. Třeba jednou Kamil změní názor.

Chatička u řeky

Nezměnil. A co víc, s každým rokem našeho manželství jsme se víc rozcházeli v pohledech na život. Když jsme se po patnácti letech rozváděli, nebyla jsem smutná. Naopak, věděla jsem, co po rozvodu udělám jako první.

Sebrala jsem veškeré úspory a koupila si chatičku se zahradou v osadě u řeky Sázavy. Nebyla, pravda, v nejlepším stavu, ale byla moje. Nemohla jsem se dočkat, až si zřídím svou první zahrádku plnou květin i ovoce.

A tak jsem se v městečku nedaleko osady okamžitě vydala do zahradnictví. Pan zahradník tu na mě koukal s neskrývaným soucitem i pobavením. Hned to poznal. Byla jsem zahradník amatér, který chce všechno, ale nemá ani tušení, jak na to.

Můj zahradník

Objednala jsem hromadu sazeniček různých druhů, a on se ochotně nabídl, že mi vše osobně zaveze. Ještě to odpoledne přijel s autem naloženým květinami, stromky, keříky…. A já kolem toho všeho pobíhala jako slon v porcelánu. „Nechcete, abych vám s tím pomohl?“ zeptal se pobaveně.

Zřejmě už se na to mé zoufalé počínání s první zahrádkou nemohl dívat. A tak jsme spolu až do večera pracovali na zahrádce, a protože práce ani zdaleka nebyla hotová, přijel pan zahradník i následující odpoledne. A znovu za týden. Měsíc nato už jsme si tykali.

Povídali jsme si o přírodě, o květinách, o pěstování ovoce. Byl úplně jiný než můj městský exmanžel. Než se přehoupl rok, byli z nás partneři. Společnými silami jsme z mé chatky udělali hotovou rezidenci.

Místo k životu, obklopené překrásnou zahradou, kam jsem se rozhodla natrvalo přestěhovat. A Pepík se mnou. Tak tu spolu žijeme v tom našem venkovském ráji už spoustu let a já dodnes nemohu uvěřit, že se mi můj sen splnil.

Milena (62), střední Čechy