Do detailů jsem si naplánovala, jak by moje a Milanova svatba měla vypadat. Jenže skutečnost pak byla úplně jiná.
Každá žena odmala sní o své svatbě – alespoň se to říká. Já jsem taková nikdy nebyla. Tedy až do doby, co jsem začala svoji svatbu plánovat. S partnerem Milanem jsme se zasnoubili v říjnu poté, co jsme spolu už tři roky chodili a z toho dva žili pod jednou střechou. Chtěli jsme se brát následující rok v srpnu nebo na začátku září, takže na všechny přípravy bylo moře času.
Nepříjemné překvapení
Plánování svatby bylo z větší části samozřejmě na mně. Nejprve jsem si zběžně obhlédla vhodná místa, vymyslela, jak by to asi mělo proběhnout, jaké šaty bych chtěla. Žila jsem v představě, že už to je prakticky naplánované.
Když přišel květen, jala jsem se vše zařizovat. A pak jsem narazila. Nenapadlo mě, že snoubenci v Praze si vše domlouvají už v lednu, a že tudíž nic z toho, co jsem měla vymyšlené, neklapne.
V jednom kole
„Moje“ místo bylo plné až do konce září, oddávající byli rozebraní, restaurace nabízela jen omezený počet termínů. Propadla jsem panice. Svatba, na kterou jsem se tak moc těšila, byla najednou v ohrožení! Každý den jsem ležela u internetu, visela na telefonu a snažila jsem se vymyslet a domluvit vyhovující alternativu. Milan mi samozřejmě s ničím nepomohl.
Po neuvěřitelném kolotoči se mi nakonec na obřad podařilo domluvit si jeden docela oblíbený altán v Praze, restauraci, kterou jsem si přála, i všechno ostatní. Mělo to ale jeden háček. Volno bylo až na konci září a vzhledem k tomu, že šlo o svatbu venkovní, nesmělo pršet. A na tom mi vzhledem k tomu, kolik úsilí jsem přípravám věnovala, opravdu záleželo.
Černé mraky
Když nastal „den D“, byla jsem jako jedna z těch vystresovaných nevěst z amerických filmů, která chtěla, aby bylo vše perfektní. Jenže, když jsem se ráno probudila, nebe bylo zatažené a hustě pršelo! Počasí člověk bohužel neporučí. Psychicky jsem se zhroutila. Nemohla jsem zastavit pláč a měla jsem pocit, že to je konec světa.
Prostě správný chlap
Moje kamarádky mě nedokázaly uklidnit. Zavolaly Milanovi a on za mnou přijel domů. Seděli jsme spolu na posteli, on mě objímal a řekl mi, že mu je úplně jedno, jaké je počasí, že pro něj je hlavní to, že si mě bere a že si svatbu navzdory všemu užijeme. I kdyby z nebe padaly třeba trakaře.
Musela jsem se začít smát. Nesmírně mi pomohl. Uklidnila jsem se a déšť jsem od té chvíle naprosto ignorovala. Svatba byla nakonec nádherná a dala mi to hlavní – připomněla jsem si, o čem to celé je, a že Milan je skutečně ten pravý. A je jím už přes třicet let.
Karolína D. (56), střední Čechy
