Moje první a já pevně doufám, že i poslední svatba proběhla, až když mi bylo čtyřicet let. Na svou první lásku jsem si zkrátka musela počkat. Už od základní školy jsem nenáviděla otázku, „Jsi do někoho zamilovaná?“ S oblibou mi ji pokládali nejen rodiče, ale už od dob dětských lásek se takhle hloupě umí ptát i každá kamarádka. Nechápala jsem, proč zrovna já bych se musela do někoho zamilovávat.

Na svou první lásku nemohu zapomenout, byla tak perfektní, že to snad musel být sen. Tak ráda bych zase toho kluka potkala... Mým životem prošlo několik mužů. Někteří se zdrželi déle, jiní, to byly jen krátké romance. Přišli a zase odešli, jak už to tak v životě bývá. Jen na pár z nich vzpomínám dnes s úsměvem a nostalgií a výsadní právo v mém srdci i myšlenkách má stále má první láska. Jako

Bylo mi šestnáct let. Tatínek měl cholerickou povahu a nechtěl mě nikam pouštět. Dokonce mi zakázal chodit i do tanečních. Táta nebyl klidný člověk. Měl zlaté srdce, ale horkou hlavu. „Kolik ti je let?“ Byla to řečnická otázka, na kterou nebylo třeba odpovídat. Oba jsme věděli, kolik mi je let. „V šestnácti,“ řval otec, „nebudeš chodit tancovat! Je to brzo. Vypadala bys před celou vesnicí ja

V životě jsem si prošla mnoha zkouškami, tou nejtěžší ale byla samota, kterou už nechci nikdy zažít. Měla jsem štěstí, že se našel někdo, kdo mě z ní k mému velkému štěstí vysvobodil. Osvé budoucnosti jsem jako mladá holka nikdy moc dalece nepřemýšlela. Nechávala jsem věci plynout, a jak přišly, tak jsem je brala. První práce, první lásky, první zlomené srdce, to všechno k životu patří. A tak j

Dodnes to nemohu pochopit. Byli jsme spolu tři roky a já nepoznala, že pro něj nejsem jediná a že si vybudoval rodinu i s jinou ženou. Bylo mi třicet pět let a tehdy jsem si uvědomila, že bych měla pomalu pomýšlet na rodinu. Osud mi přihrál do cesty Martina. Líbil se mi, měli jsme společné zájmy, byla jsem s ním šťastná, proto mi poprvé přišlo na mysl, že on by mohl být ten pravý. Žili jsme

Snila jsem o tom, že až potkám toho pravého, bude to velká romantika. Všechno dopadlo jinak. Nebýt mého osudového muže, dnes bych tu už nebyla. Před patnácti lety jsem měla těžkou autonehodu. Byla jsem jediná, koho hasiči ze zdemolovaného auta vytáhli živého. A přesto, že to se mnou nebylo vůbec dobré a přišla jsem téměř o celou levou ruku, dala jsem se dohromady a doufala, že začnu žít zase „n

Se zatajovaným synem svého muže jsem se potkala náhodou. Myslela jsem tehdy, že to je konec našeho vztahu. Nakonec jsem se ale s překvapením vyrovnala. Byla jsem roky rozvedená. Z manželství, které trvalo přes dvacet let, mi zůstaly šrámy na duši, ale taky skvělá dcera. Jako jediné z rodiny se jí podařilo dokončit vysokou školu. Při studiu se seznámila se svým současným přítelem a společně se n

Hledat lásku přes inzerát je samo o sobě velký risk, skok do neznáma. Co ale dělat, když se do toho neznáma a tajemna zamilujete? Dát si inzerát vlastně ani nebyl můj nápad. Všechno to tehdy vymyslela kamarádka Magda, která už se na mě nemohla dívat. Byla jsem podle ní snad poslední svobodná holka na světě, a to nemohla nechat jen tak. Inzerát za mě napsala i podala. Vzpomínám si, že jsem se na

Když jsme se s Matějem stali rodiči, úplně jsme zapomněli věnovat se také jeden druhému. A naše manželství na to málem doplatilo. Každý si myslí, že zrovna jeho to nepotká, jenže i dítě počaté za vášnivé noci uprostřed ohňů a za zvuků španělek udělá ze svých rodičů pár servané maminky a nevyspalého fotra. Milostný život tak zmizí jako mávnutím kouzelného proutku. „No co,“ utěšuje se pár navzáje

Když nás děti přestěhovaly do domova pro seniory, stal se z mého muže náhle gentleman a veliký romantik. Svého Tondu jsem si vzala, když mi bylo osmnáct let a on byl na vojně. Nic jsem si v životě neužila, a můj muž taky ne. Museli jsme se brát. Krátce po Jiřince se nám narodila Jituška a po ní Jiříček. Točila jsem se kolem plotny a dětí a neměla čas o sebe dbát. Tondovy šestatřicetiny byly