Chodili jsme se dívat rozbitými dřevěnými vraty do márnice. Vymýšleli jsme si o ní hrůzostrašné příběhy. Až nás napadla bláznivá sázka. Hřbitov v naší vesnici měl magické kouzlo. Se spoustou propadlých hrobů a opuštěných hrobek nás, děti, děsil a provokoval zároveň. Dveře do márnice byly rozbité, a my se chodily dívat na starodávný pohřební kočár. Na hřbitově vždycky bylo hodně koček, a kdoví pro

Nastěhovala jsem se do malého bytu v centru města. Od chvíle, kdy jsem se začala kamarádit se sousedkou, se začaly dít zázraky. Zase jsem byla šťastná a úspěšná. Čerstvě jsem oslavila padesát, a s tím věkem se začalo všechno bortit jako domeček z karet. Nejprve odešly děti. Založily si rodiny a odstěhovaly se. V práci jsem dostala výpověď. S novou vedoucí přišel nový kolektiv a já byla po dvace

Nikdy jsem nechápala ženy, co se nechají od chlapa mlátit. Říkala jsem si, že kdyby na mě nějaký muž vztáhl ruku, jdu od něj hned. Přesto jsem se dostala do pasti. Dnes chápu, jak je to snadné. Chlap vás totiž nezačne mlátit ze dne na den, ale nejdříve vás zbaví přátel, pak podlomí sebedůvěru, postará se o to, aby byla žena na něm závislá, a pak teprve udeří. Navíc dokáže ženskou přesvědčit, že

Dostala jsem velkou příležitost být ještě v práci užitečná, ale doma mám kvůli tomu peklo. Za život jsem vystřídala celkem dost zaměstnání. Někdy z vlastní vůle, jindy proto, že jsem neměla na vybranou. Začínala jsem jako vyučená cukrářka, několikrát jsem pracovala v obchodě, pak jsem si udělala rekvalifikaci na účetní, později zase na švadlenu. Manžel se mi občas v dobrém posmíval, že prý deva

Mám dvě dcery. Alice je dítě štěstěny, Iveta jde z jedné pohromy do druhé. Stále častěji sahá po plné sklence a jejím jediným kamarádem je zakrslý králík Mops. Vždycky jsme si s manželem říkali, že nás potkalo v životě velké štěstí. Nejenže jsme se brali z lásky, ale narodily se nám dvě dcerušky, které nám dělaly jen samou radost. Starší Alice byla jako kluk, odvážná,.akční, do všeho se hrnula po

Jela jsem autem s prázdnou nádrží, nikde vesnička, natož benzínová pumpa. V hrůze jsem prosila o pomoc kohokoliv. Byla jsem na pracovní cestě v jižních Čechách. Jednání se protáhlo a já nepatřím mezi řidiče, kteří jezdí rádi v noci. Skočila jsem po schůzce do auta a šlápla na plyn, abych ujela za světla co nejdál. Vůbec jsem si v tu chvíli neuvědomila, že nemám v nádrži téměř žádný benzín. Samozř

Slíbili jsme si s manželem, že spolu budeme žít v dobrém i zlém až do konce. Teď nás měl osud rozdělit. Naštěstí se tak nestalo. Pavel mi přistrkuje sklenici s džusem, abych se ještě trochu napila. Stará se o mě jak o malé dítě. Co mu ale chudákovi také zbývá. Jsem totální lazar. Vím, že dělá, co může, ale stejně nebýt Líby, už bychom si spolu tu odpolední partičku šachů hned tak nezahráli. Nešť

Na to, co jsme kdysi prožili, si vzpomene ve chvílích, kdy odcházíme. Během klinické smrti se mi před očima promítly nejen mé zážitky od dětství, ale i ty z dávných dob. Měla jsem štěstí v tom, že většinu svého dospělého života jsem nepotřebovala vyhledávat pomoc doktorů. Nikdy jsem si nic nezlomila, nemusela jsem na žádnou operaci, kromě pár viróz a nachlazení jsem neprodělala žádnou vážnější

Je to sice už hrozně dávno, ale odpustit to nelze. I když bych svým rodičům vlastně měla být vděčná za svého úžasného syna. Ríša právě zaparkoval vůz před domem. Je přesně půl osmé. Ano, je vždy tak přesný, že by se podle něj daly řídit hodinky. To je něco, na co jsem při výchově u něj hodně dbala. Sama totiž miluji přesnost a nesnáším čekání. Můj syn má ale i mnoho dalších skvělých vlastností. J

Pokud mají být dva lidé spolu, osud je vždy spojí. To mi neustále tvrdí Aleš. Snaží se mnou manipulovat a já nejsem schopna se bránit. Přece ho ale teď nevyhodím. Dnes jsem měla zase pekelnou noc. Snažím se alespoň v klidu nasnídat. Jenže už zase slyším Aleše. „Maruš, tak co je s tím čajem? Mám hroznou žízeň.“ Velmi ztěžka vstávám, beru hrnek a namazaný chleba a jdu za Alešem do pokoje. Můj exma