Proč už nejsem tátova holčička?

Total
1
Shares

Je to šok, když se dozvíte, že vás odmalička nevychovává vlastní táta. Já jsem to zjistila až jako dospělá ženská. Původně jsem jen chtěla zjistit, proč si nemůžu najít pořádného chlapa.

Táta. Když slyším tohle slovo, vybaví se mi vždycky jen jediný chlap. Ten, který mě učil jezdit na kole i pouštět draky. Ten, kterému jsem potajmu podstrkovala žákovskou knížku, když v ní nebyla zrovna jednička. Ten, komu jsem si později chodívala postěžovat na mámu, když mě nechtěla pustit na rande. O něm mluvila má máma, když říkala: „No jo, ty můžeš všechno, ty jsi prostě tatínkova holčička!“

Když jsem byla malá, měli jsme spolu s tátou spoustu úžasných tajemství. Po maturitě jsem opustila rodinné hnízdo a rozhodla se vybudovat si kariéru. Začala jsem s malým sekáčem v okresním městě, kam jsem si vozila úlovky ze svých spanilých jízd po Evropě. Byl to dobrý začátek. Pak přišel butik v Praze. Po revoluci se mladým otevíral svět. Na řadu přišla první přehlídka, první velká zahraniční zakázka. To už jsem dávno stála na vlastních nohou. Blížila se mi třicítka a já si pomalu říkala, že teď je ten nejlepší čas založit rodinu.

Jen samé fiasko!

Jednu věc jsem ale během budování kariéry podcenila. Nějak jsem si nestačila najít a řádně otestovat potenciálního otce mých dětí. Dcera Rozárka přišla nečekaně. Na testování otce bylo pozdě. Naštěstí. Kdybych si bývala partnera pořádně proklepla, určitě by se nenarodila. Z milého gentlemana s okouzlující tváří, vybraným chováním a rodinným založením se po narození dcery vyklubal nepoužitelný chlap, který trávil čas s kamarády v hospodě. Taky druhý pokus o založení šťastné rodiny skončil fiaskem. Já, ta sebevědomá, hezká a ke všemu úplně ne blbá ženská, jsem vlítla z bláta do louže. A protože nepatřím mezi ty, které si osuší slzy a řeknou, hlavně, že jsou děti zdravé, vydala jsem se za kamarádkou – psycholožkou. Jedinou duší, se kterou jsme si odmalička říkaly všechno. Ať se ukáže a řekne mi, proč vždycky narazím na troubu.

Byl to snad omyl?

Daly jsme řeč o dětech, vytáhly pár vzpomínek z mládí, vypily dvě dvojky červeného vína. A pak se konečně řeč stočila k tomu, proč jsem přišla. Přestože se známe tolik let a tragickou historií mých pokusů najít vhodného chlapa pro život měla dokonale zmapovanou, poslouchala mě kamarádka neobvykle pozorně. Pak najednou sáhla po balíčku karet, které měla vždycky po ruce. Já, materialistka každým coulem, jsem její „čarování“ nikdy neměla v lásce. „Klid, já se jenom na něco potřebuju podívat. Něco mi není úplně jasné.“ Nevím proč, ale nechala jsem se přemluvit a vybrala z balíčku tři karty. Otočila je směrem nahoru a podívala se mi do očí. „Já tady vidím, že tvé problémy s chlapy jsou hlavně proto, že tě vychovává nevlastní táta. Proč jsi mi o tom nikdy neřekla? Ty se za to stydíš?“ Normálně se zbláznila! Co to blábolí za nesmysly? „Promiň, ale teď jsi se fakt sekla. Nevlastní táta… Taková blbost.“

Už ani slovo!

Naštěstí jsme to rychle zamluvily. Ale vám by to nevrtalo hlavou? Mně tedy ano. Další dvě noci jsem nezamhouřila oko. Když jsme s dětmi přijeli za prarodiči na nedělní oběd, vzala jsem si nenápadně mámu stranou. Převyprávěla jsem jí vše, co se u kamarádky odehrálo. Skončila jsem slovy:„Mami, řekni, že to není pravda.“ Čekala jsem, že se stejně jako já takové hlouposti zasměje. Jenže ona měla úplně zesinalou tvář. A pak řekla, že si musíme promluvit. Všichni tři. A za chvíli jsem ve svých 32 letech odkryla nejzastrčenější stránku rodinné kroniky. Naši měli tenkrát velkou rodinnou krizi. Tátovi někdo doporučil, aby na půl roku odjel na montáž. Když se vrátil, byla máma těhotná. Nepočítala, že se k ní ještě někdy vrátí. Otec dítěte zmizel neznámo kam a máma už se chystala, jak z ní bude svobodná matka. Dokonce prý byla nešťastná, když jí táta, tedy ten nevlastní, požádal o ruku. Jenže on trval na tom, že ji miluje. Dohodli se, že ho uvede jako otce do mého rodného listu. A že o tom už nikdy nebudou mluvit. Taky mi řekli, že to tenkrát bylo prozřetelné řešení. Za pár let, když mi chystali sourozence, se zjistilo, že táta mít děti nemůže.

Skutečného nehledám!

Kdyby se kamarádka nezeptala karet, nikdy bych se pravdu nedozvěděla. Možná, kdybych těžce onemocněla a potřebovala třeba ledvinu od svého skutečného táty, pak by mi to nejspíš řekli. Ale jinak nebyl důvod. Dopadlo to tak, že jsme brečely s mámou obě a mně bylo nejvíc líto našeho táty. Neviděla jsem důvod, proč bych ho neměla mít ráda. Jen proto, že mi tolik let s mámou lhali. Byl v mých očích ještě větší frajer, než dřív. Že se na nás tenkrát nevykašlal. Na svou lásku a svou holčičku. Slečnu, o které věděl, že není jeho. Objala jsem ho a řekla: „Mám tě moc ráda, táto.“ Viděla jsem, jak moc si v tu chvíli oddychl. A u toho taky zůstane. I kdybych našla svého skutečného tátu, určitě lepší nebude. Ale třeba se mi teď, když jsem nevědomky vykopla kostlivce ze skříně, bude líp hledat táta mých dvou dětí. Aspoň kamarádka to říkala. A psycholožky mají přece vždycky pravdu.

Martina (51), Prachatice

Také se vám může líbit