Michala jsem znala už dlouho. Kdysi jsme spolu měli krátký románek, ale to už je dávno. Asi tak deset let. Seznámil nás společný přítel a my se do sebe trochu zakoukali. Nebylo nám tehdy ještě ani dvacet. „Máš nádherný vlasy,“ díval se mi upřeně do očí a lehce se usmíval. Nezmohla jsem se na odpověď. Žmoulala jsem skleničku s vínem a přemýšlela co říct. „Nikdy jsem k nikomu necítil to, co k tobě

„Pro krásu se musí trpět,“ říkali mi doma. Já jsem ale pochopila, že pro lásku se trápíme daleko víc. Byla jsem vychovávána maminkou a tetou. V naší rodině nebyli muži. Kromě dědečka. Ale toho jsem moc často nevídala, protože s babičkou bydleli na Moravě a máma s tetou raději vyrazily za nápadníky než za vlastními rodiči. V podobném duchu vychovávaly i mě. „Nezáleží na tom, co máš v hlavě, ale n

Poprvé v nové škole. Chuť neznámého. Strach a zároveň vzrušení. Tak nějak začalo mé pondělní ráno a já ani ze začátku nemohla tušit, jak moc mi ten den změní můj život. „Veroniko, jsi to ty?“ Ozval se za mnou povědomí hlas, který jsem už pěkných pár roků neslyšela. Otočím se a ten nádherně zvonivý baryton najednou dostal i tvář. A musím přiznat, že dost pěknou. Marek byl můj kamarád ještě na stř

Rozvod mě srazil na kolena. Než jsem se nadála, byla jsem jako kůl v plotě a seděla sama v našem zbytečně velkém bytě. Přišly uplakané listopadové dny a já už nevěděla, čím zabít všechen ten volný čas. Proto jsem dala na nabádání kamarádky a zkusila navštívit jeden z chatů, které byly tehdy velice v módě. Jako přezdívku jsem zvolila přesmyčku svého jména a hned jsem se ponořila do hlubokých vod i

Moje dětství nebylo nic veselého a můj otec nestál za nic. Teď ale potřebuje moji pomoc a já nemám jinou možnost, než mu ji poskytnout. Táta se na mě upřeně dívá. „Já vím že jsem byl pěkný darebák. Udělal jsem v životě hodně chyb.“ Hledíme si do očí. Neuhne, jako to dělal dřív. Nikdy se mi do očí nepodíval. Chce se mi brečet. To, co teď od něj slyším, zní jako zpověď. Už zřejmě pochopil, že ten

Už nikdy jsem ho nechtěla vidět. Ale okolnosti mě přiměli, že jsem se přestala bát. Strach o dceru předčil všechno ostatní. Stojíme s Vojtou u nemocničního lůžka. Na něm, napojená na různé hadičky, leží naše dcera Ivanka. Mám o ni hrozný strach. Je v umělém spánku a já se strašně bojím, že už se nikdy neprobere. Vojta mě vezme kolem ramen a já s sebou cuknu, jakoby na mě sáhla smrt. Zarazí se a

Některé události vám vtrhnou do života zcela neočekávaně. Bez varování obrátí váš život naruby a změní směr vaší životní cesty. Sedíme s manželem na policejní stanici. Ale vlastně ani nechápu, co po nás ještě chtějí. K tomu, co se nám stalo se přece nedá nic dodat. Samo o sobě je to tak děsivé, že mám pocit, že přijdu o zdraví rozum. Ale nemůžu stále pochopit jak a proč se všechno stalo. Byl

Mé kamarádce život připravil těžké zkoušky. Při nehodě přišla o manžela, se kterým měla tři syny. Tato tragédie negativně poznamenala celý budoucí život rodiny. Vždy jsme Ingrid záviděli štěstí. Už na střední škole si našla svoji velkou lásku, se kterou sice přišla do jiného stavu už před maturitou, ale ona i její Míra zářili štěstím. A tak se nechala ostaršit a už v  sedmnácti letech se vdávala.

Moje máma se mnou odjakživa chtěla mít vztah jako kamarádka, ale podle jejích pravidel. Jenže já už v pubertě přišla na to, že tak to fungovat nebude. Chtěla mě totiž jen vlastnit. Náš vztah si vysnila přesně tak, jak to viděla v amerických filmech, kde se dcera matce se vším svěřuje, nemá před ní žádná tajemství, nehádají se a život je růžový. Jenže film je jiný než realita. Mě to došlo už v pub

Zničehonic jsem se rozbrečela a nešlo to zastavit. Ve stejný moment odcházela moje milovaná osoba. Vychovával mě otec s dědou. Zejména svého dědečka jsem velmi milovala. Když už byl děda starý a nemocný, bála jsem se nejhoršího. Jednoho dne jsem pocítila velikou bolest na plicích. Děda ve stejný moment umíral. Byl mojí skálou Zdá se, že když někoho milujete, jste na něj nějakým způsobem n