Rozvod mě srazil na kolena. Než jsem se nadála, byla jsem jako kůl v plotě a seděla sama v našem zbytečně velkém bytě. Přišly uplakané listopadové dny a já už nevěděla, čím zabít všechen ten volný čas. Proto jsem dala na nabádání kamarádky a zkusila navštívit jeden z chatů, které byly tehdy velice v módě.
Jako přezdívku jsem zvolila přesmyčku svého jména a hned jsem se ponořila do hlubokých vod internetu. Čekalo mě ale trpké zklamání. Všechny rozhovory byly stejné a všechny stejně povrchní.
„Ahoj. Jak se máš. Nepokecáme. Ano? Tak teda ahoj. Jak se máš?“ A tak pořád dokola. Nejprve jsem si říkala, že jsou všechny ty Ericsony a Tygráčkové asi lidé poněkud mdlého ducha. Až pak mi došlo, že jen konverzují na pěti a více frontách. O to jsem nestála, toho jsem měla dost z vlastního manželství. Když už jsem chtěla „místnost“ opustit, oslovil mě jistý Osamělý44. Působil mile a inteligentně a hlavně se zjevně věnoval jen a pouze mně. Přiznala jsem, že ledasčemu na chatu ještě nerozumím a on mě nenásilně provedl celým uživatelským nastavením. Přitom prozradil, že sám je zkušený chatový harcovník. Tehdy jsem ještě nevěděla proč.
Slovo dalo slovo a zanedlouho už jsem s Osamělým, který se mi představil jako Milan, trávila každý večer. Sklenička vína a hovory do brzkých ranních hodin se staly mým pravidelným rituálem. Milan byl velmi otevřený a záhy mi svěřil, kde bydlí a že má moc rád svého retrívra Chappiho. Já mu zase vylila své bolavé srdíčko a důvěra mezi námi postupně rostla a dokonce začala přerůstat v něco krásnějšího a hlubšího. Jednoho večera mi Milan začal vyprávět svůj příběh. U děvčat prý neměl úspěchy a tak utíkal k internetu, kde se mohl vyjadřovat svobodněji. Tam také poznal svou budoucí ženu, kterou k obrazovce dohnala leukémie. Právě romantický vztah ji prozářil poslední léta tragicky krátkého života. Nechtěla zemřít svobodná, a tak se zanedlouho vzali. Měsíc na to Milan ovdověl.
Jeho příběh mě hluboce dojal a také opět dokázal, o jak neobyčejného muže se jedná. Osmělila jsem se a požádala ho o schůzku. Navíc jsem našla jednu poměrně lichotivou fotku a po krátkém boji s technikou ji úspěšně odeslala. K mé hrůze však následovala zaražená pauza. Nechápala jsem proč. Oba jsme přece z Prahy a nic nám nebrání se setkat. Trochu uraženě jsem se zeptala, zda je příčinou pomlky můj zevnějšek a následovala kanonáda lichotek a příslib, že se určitě uvidíme. S humorem sobě vlastním také navrhl, ať si každý přinese pod paží Jiráskovo Temno, abychom se navzájem poznali. Ráda jsem souhlasila a mezi návštěvu kadeřníka a kosmetičky zařadila i návštěvu knihovny. Má zvědavost neznala mezí. Celou noc jsem nemohla usnout a do kavárny dorazila příliš brzy. Objednala jsem si latté a nápadně se začetla do Jiráska.
Milan dorazil na vteřinu přesně. Měl na sobě krátkou koženou bundu a tričko, pod kterým se nápadně rýsovaly pevné svaly. Když se usmál, obnažil dokonalý chrup. Tenhle muž že by se musel uchýlit na internet? Vždyť vypadá jako manekýn?! Krasavec mezitím hlučně žuchl na kavárenskou židli a natáhl nohy hluboko pod stůl, což mě přimělo přitáhnout kolena téměř až k bradě.
„Mám tu toho Jiráska,“ pravil s pohledem přilepeným na hřbet knihy.
„Skvělé,“ pípla jsme zaraženě, „Jak se má Chappi?“
Když odpověděl, že asi dobře, na chvíli mi došla řeč. Čekala jsem, že odkaz na milovaného společníka rozproudí konverzaci, ale místo toho jsme jen seděli a dívali se jeden na druhého. Ticho houstlo a ze schůzky se stával nepříjemný trapas.
Když mu donesli pivo, udělala jsem poslední zoufalý pokus o záchranu večera.
„Ty piješ pivo? Vidíš, to ses ani nepochlubil.“
„Máš s tím problém?“ otázal se zostra. To už na mě bylo trochu moc. Zahuhlala jsem nějakou omluvu, popadla kabát a chystala se chvatně odejít, když tu z hezouna vyjelo polohlasné: „Milan mě zabije.“ Bleskurychle jsem si zase sedla a ještě rychleji vypálila:
„Ty nejsi Milan?“ Fešák se kroutil a vymlouval, ale já nepovolila. Chtě nechtě tedy musel s pravdou ven. Skutečnému Milanovi prý ta fotka vzala dech a došel k závěru, že taková žena si zaslouží někoho lepšího a hlavně krásnějšího. Proto zavolal svému atraktivnímu příteli, který ho měl nahradit.
Přišlo mi hrozné, že mi milovaný muž místo sebe poslal tuhle líbivou loutku, ale zároveň mě ta jeho dětinská lest dojala. O to víc jsem trvala na skutečné schůzce, která se uskutečnila předlouhý týden na to. Skutečný Osamělý měl křehčí tělesnou konstituci, poněkud ustupující vlasy a neodolatelný úsměv. Zpod obrouček velmi klasických brýlí na mě hleděl plachým a omluvným pohledem. Když ale rozehrál celou škálu svého šarmu, byla jsem definitivně ztracená. A to je vlastně všechno. Jedna schůzka vystřídala druhou, druhá třetí. Po první návštěvě přišla první společná noc, společná dovolená, společný nájem. Když píši tyto řádky, leží mi Chappi u nohou a zbožně na mě hledí. V jeho hnědých očích je plno lásky. Víc jí nalézám jen u svého Milana, který se ke mně chová jako k princezně, což z něj dělá mého prince.
Lenka, 45 let, ČR
