Byla jsem nešťastná z toho, že nemohu mít děti. Nakonec jsme dceru adoptovali. Nyní jsem změnila názor. Je na mě moc hodná, na rozdíl od vlastních dětí kamarádek. S Petrem jsme byli mladí a měli pocit, že máme všechno před sebou. Petr začal učit na místní škole a já pracovala ve školní jídelně. Moc jsme si přáli, aby naším bytem zněl dětský smích i pláč. Pláč slyšet byl, ale můj. Když mně gynek

Ze dne na den se mi změnil život. Přišla jsem o mámu i o manžela. Byla jsem na dně. Najednou šlo všechno do háje... Nebylo mi ani čtyřicet, a stála jsem uprostřed trosek, v něž se změnil můj dosud poklidný život. Ležela jsem v nemocnici na interně, protože jsem zkolabovala, a na jiném ze zdejších oddělení mi umírala máma. Asi dva kilometry odtud vzdušnou čarou, tedy na kuchyňském stole, ležela

Období, které jsem prožívala, bylo těžké. Přestěhovala jsem se s dětmi do nového bytu. Tam nás ale čekalo strašlivé tajemství. Můj muž měl za sebou už dvě nevydařená manželství. Měla jsem ho ráda a myslela si, že spolu budeme šťastní. Když se nám ale narodila dvojčata, začal být podrážděný a několikrát mě fyzicky napadl. Požádala jsem o rozvod. Konečně klid? První měsíce jsem s dětmi bydl

Jediná dcera se mi provdala do zahraničí. Moc mi chybí, že si nemohu užívat své vnuky a vidím je pouze na monitoru. A ještě navíc neumějí česky! Těžko jsem se smiřovala s tím, když si moje jediná dcera brala Angličana a stěhovala se až někam do Skotska. Říkala mi, že se budeme vídat často, budu za nimi jezdit a oni zase do Čech. Jenže já na cestování nejsem, a navíc cítím, jak na mě doléhá rok

Otec byl botanik a podivín k tomu. Když zemřel, chtěla jsem zahradu prosekat a zušlechtit. Setkala jsem se ale s velkým odporem jedné zvláštní zelené bestie. To, co jsem spatřila před sebou, překonalo všechna očekávání, které jsem do návštěvy zděděného domu vkládala. Můj otec byl podivín. Byl botanikem, který rád šokoval svými nápady a teoriemi. Dům, ve kterém dožil, byl obklopen rozsáhlou zahr

Těžko najít babičku či dědu, kteří by se ani trochu netěšili na potomky svých dětí. I moderní babičky přece rády pohlídají. Alespoň já tedy určitě. Manžel už potřetí za sebou prohrál v člověče, nezlob se. Je celý navztekaný, protože prohrávat prostě neumí. Ani při hře, ani v životě. A tam má pocit, že prohrál na celé čáře. Bohužel jeho nálady odnáším já. Přestože se mě neustále snaží z našich „

Patřili jsme do jedné party spolužáků. Po maturitě jsem odešla na vysokou a Jiřina s Jakubem si našli práci a usadili se v rodném městě. Po vysoké škole jsem se vrátila domů a ze studií si přivezla Tomáše, mého spolužáka a přítele. Rychle zapadl do naší party. Když nám všem pak přicházely na svět děti, trávili jsme spolu jako parta spoustu času. Pak můj Tomáš nečekaně zemřel. Jiřina s Jakube

Byla jsem spokojená a žila si normální pohodový život, obklopená milující rodinou. Brala jsem to jako samozřejmost. Ono to ale samozřejmé nebylo. Helenka se na mě spokojeně usmívá. „Ten dort se nám babi, moc povedl.“ Moje vnučka je šikovná a učenlivá. Právě do ní vkládám všechny své naděje. I když je ještě malá, je jí teprve deset let, věřím, že to všechno zvládne. Že podrží i svého tátu, až to

S manželem jsme procestovali celý svět. Potom jsme se usadili. Nechala jsem se vždycky znovu přesvědčit, že je na dítě ještě brzy – až bylo pozdě! Trvalo dlouho, než jsem manžela přesvědčila, aby vzal dobrý post, skvělý plat a usadil se. On ale i dál potřeboval k životu adrenalin a nové zážitky „Tenhle víkend jsem pro nás zajistil bungee jumping,“ jásal v dobách, kdy to ještě vůbec nebylo u nás

Přísná rodinná pravidla mi už lezla krkem, vzepřít se rodičům jsem se však bála. Nakonec jsem to ale přece jen udělala. Když jsem před nedávnem objevila doma stará alba z dob mého mládí, začala jsem nostalgicky vzpomínat. Také se vám někdy zdá, že ten život letí nějak moc rychle? Určitě ano. Neznám člověka, který by si to nemyslel. Zvlášť, když už je vám po padesátce, jako mně. A přece jen,