Otec byl botanik a podivín k tomu. Když zemřel, chtěla jsem zahradu prosekat a zušlechtit. Setkala jsem se ale s velkým odporem jedné zvláštní zelené bestie.
To, co jsem spatřila před sebou, překonalo všechna očekávání, které jsem do návštěvy zděděného domu vkládala. Můj otec byl podivín. Byl botanikem, který rád šokoval svými nápady a teoriemi. Dům, ve kterém dožil, byl obklopen rozsáhlou zahradou, kde pěstoval všechno možné.
Podivné dědictví
Z domu bylo vidět jen okna a dveře. Celá omítka byla zarostlá podivnou rostlinou. Z dřevitého stonku vyrůstaly šlahouny, které se pomocí drobných háčků přichytily na omítku. Celý dům byl obklíčen a škrcen jako nějaká kořist! Otec si to přivezl někde od Ria Negra z Brazílie.
Tamní indiáni, se kterými si můj otec rozuměl lépe než se svou rodinou, uctívali tuto rostlinu jako posvátnou. A přiváděli jí krvavé oběti. S rostlinou jsem se seznámila už jako malá holka. Tehdy matka zemřela na rakovinu.
Otec byl posedlý botanikou a starost o děti přenechal naší tetě. Zatímco jsme s mladší sestrou žily ve vzdáleném městečku, otec přeměnil náš dům v laboratoř. Uzavřel se do svého pralesa a vycházel z něho jen, když to bylo nezbytně nutné. Bylo to podivné dědictví. Zahrada zarostlá vším, co ve světě rostlo.
Vnitřek domu studený, prázdný a smutný. Zahrada připomínala zkamenělý deštný prales, kde si rostliny dělaly, co chtěly. S úklidem a plením jsem začala druhý den. Byla jsem rozhodnuta vše vykácet. Nakonec zůstala jen ona rostlina.
Smrtelné objetí
Plody se podobaly dělovým koulím, dal by se s nimi hrát bowling! Růžové květy nevoněly. Měly v sobě nektar, který nevábil žádný hmyz. Když jsem do stonku zaťala sekeru, vystříkla mi do obličeje tekutina, odporně páchnoucí a mazlavá jako nějaké lepidlo.
Měla jsem navlečeny zahradnické rukavice, a přesto jsem se od ostrých háčků poranila. A tehdy se kolem mého těla obtočilo několik šlahounů, které si mě přichytily jako kořist.
Sežere mě?
Čím víc jsem se vzpouzela, tím víc se háčky do mého těla zakusovaly. Znehybněla jsem na několik vteřin a pak začala znovu s prudkými pohyby, kterými jsem se chtěla vyprostit. Hlavou mi prolétla myšlenka, že mě nestvůra hodlá pozřít! Šlahouny si mě už nadzdvihly.
Blížila jsem se k dřevitému kmeni, ze kterého vyčníval velký kalich s ostny, podobným zubům. Bylo to věčnost, než přijeli hasiči, které se mi podařilo zavolat. Obří plevel rozřezali a spálili. Dodnes mnou projíždí úzkost, když stojím uprostřed té zahrady a představuji si, co by se stalo, kdybych tenkrát u sebe neměla mobil!
Jana (53), Příbram
