Jediná dcera se mi provdala do zahraničí. Moc mi chybí, že si nemohu užívat své vnuky a vidím je pouze na monitoru. A ještě navíc neumějí česky!

Těžko jsem se smiřovala s tím, když si moje jediná dcera brala Angličana a stěhovala se až někam do Skotska. Říkala mi, že se budeme vídat často, budu za nimi jezdit a oni zase do Čech.

Jenže já na cestování nejsem, a navíc cítím, jak na mě doléhá rok od roku více můj věk. A dcera? Ta se domů taky ještě nepodívala.

„Mama, mum,“ vídám malou Jill poskakovat na monitoru svého počítače, a je mi při tom smutno u srdce. Brzy půjde do školy, ale česky umí jen dvě slova – babička a děkuji.

Tuhle mi prozpěvovala nějakou anglickou lidovou písničku a já se ji se slzami v očích snažila naučit Andulko šafářova. Dost marně.

Tak jsem se rozhodla, že když nejde hora k Mohamedovi, musí Mohamed k hoře. Našla jsem starší paní, která se přistěhovala do Čech z Anglie.

Paní Irma pochází z Wallesu, do Čech přišla za prací hned po revoluci jako velká kapacita do jakési anglické firmy, zamilovala se do českého kolegy, za něho se provdala a v Praze už zůstala.

Tohle město jí prý učarovalo. Poté, co jí manžel před dvěma lety zemřel, neměla s kým chodit do divadla, na koncerty a hlavně do Chuchle na koníčky. Já po tom taky vždycky toužila. A tak jsme se díky dostihům spřátelily.

Začala jsem se učit

Musím říct, že za tím mým přátelstvím byl postranní úmysl lépe komunikovat se svou vnučkou. A tak jsme začaly trávit večery s paní Irmou a vnučkou na počítači, kde jsme společně komunikovaly díky internetu.

Bylo to fajn a moc jsme se spolu nasmály. Aniž bych se o to snažila, naučila jsem se časem spoustu anglických slovíček. A jak se říká, nejhorší je vždycky začátek. Tak jsme se s Irmou domluvily na lekcích. Samozřejmě jsem to nechtěla zadarmo, a ona si zase ode mě nechtěla nic vzít.

Tak jsme si předávaly různé dárky, aby jedna druhé nezůstala nic dlužná. Za dva roky jsem se naučila poměrně slušně anglicky. No! Na maturitu z angličtiny to není, ale s vnučkou se dorozumím.

Pojedeme spolu

Vždycky si večer před spaním říkám, že kolik jazyků člověk umí, tolikrát je člověkem. A až skončí to šílenství s pandemií, slíbily jsme si s Irmou, že vyrazíme do Anglie.

Chtěla by totiž také navštívit svou rodinu, tedy bratra, který už je hodně starý a není na tom zdravotně nejlépe.

Vyrazíme spolu a já konečně uvidím svou vnučku Jill, a také svého druhého vnoučka Eduarda, který se narodil letos v létě. Až začne rozum brát, tak si s ním pěkně po anglicku popovídám.

Inu, všechno jde, pokud člověk chce, a na studium, jak vidíte, nikdy není pozdě. Zejména když má člověk tak skvělé učitelky – paní Irmu a vnučku, kterou její babička z Čech moc miluje.

Marie (65), Praha