O svoji nemocnou maminku jsem se starala do posledního dne. Měly jsme spolu silné pouto, a proto jsem chtěla splnit její poslední přání. Maminka mě prosila, abych ji měla ještě měsíc po její smrti doma v urně. Neptala jsem se na důvod, zkrátka jsem to splnila. Začaly se dít divné věci, které ale po čase začaly dávat smysl. Věděli jsme, že přijde konec Maminka měla rakovinu, a i když se za

Po dvacetiletém manželství mě jednoho dne manžel postavil před hotovou věc. Má milenku a nehodlá se jí vzdát. Ani ho nezajímalo, co já na to. Zkusila jsem bojovat. Bylo to marné. Nejhorší bylo, že přestože měl můj manžel poměr, nechtěla jsem ho jen tak nechat jít. „Miluji ho a nemohu dovolit, aby mi ho vzala jiná žena,“ byla jediná věc, která mě napadla. Pustila jsem se do boje, který byl pravd

Nikdy bych nevěřila, že se dostanu do takové situace. Byla jsem vzorná holčička ze vzorné rodiny. Jenže nešťastná láska všechno změnila. Bydleli jsme v malé vesnici, kde si lidé vidí do talíře a vědí o sobě kdeco. Nejstarší občané naší malebné vísky si krátili čas sběrem informací. Moji rodiče patřili k těm nejspořádanějším občanům. Máma pracovala v mateřské školce, kde ji milovaly děti, rodiče

Nikdy jsem neměla s něčím takovým, jako je úplněk, problémy. Jen co jsem se vdala, tak to všechno začalo. Můj manžel Petr si občas stěžoval, že pozná, když má být úplněk, aniž by se díval do kalendáře nebo na noční oblohu. „Pobolívá mě hlava, jsem vzteklý jako ten pes, který v detektivkách vyje na Měsíc,“ vysvětlil, když jsem se divila, že ho může rozhodit informace o změně jízdních řádů vlaků.

Když jsme toho potrhaného a poskakujícího chlapíka spatřili poprvé, lekli jsme se. Vypadal tak zběsile! Pak jsme se ale dozvěděli, že to je místní hejkal. Před dvaceti lety jsme si s manželem koupili chatku v Orlických horách. Stála na osamělém místě. Nikdy jsme se tam ale nebáli. Místní lidi jsme znali a až k nám na okraj vesničky chodil jen málokdo, proto mě jednou překvapilo, když jsem si

Syn se oženil do ciziny, od té doby se málo vídáme. Vnuka znám hlavně z fotografií. Dost těžko to snáším. Nejsmutnější je samota. Vždycky jsem se jí bála jako moru, s léty čím dál víc. Nechápu, čím jsem si ji zasloužila. Byla jsem, myslím, docela dobrá máma. Syna skoro nevídám ne proto, že by mezi námi panovaly špatné vztahy – oženil se do ciziny. Když to dobře dopadne, setkáme se jednou, na

Člověk si nemá hrát s budoucností v tom smyslu, že by chtěl znát datum svého konce. Může si ho tak totiž snadno přivolat. Před pěti lety jsem nastoupila do nové práce. Byla jsem v kanceláři se dvěma ženami, zhruba stejně starými jako já, Milenou a Kamilou. S oběma jsem si docela rozuměla. Na rozdíl od Kamily, která byla spíše tichá, byla Milena hodně společenská a musela mít vždycky něco extra.

Byla to nejstrašnější chvíle mého života. Během vteřinové nepozornosti nebyl malý David k nalezení. Marně ho hledala i policie. Druhý den se náhle záhadně objevil. Ta podivná příhoda se mi stala před mnoha lety, nikdy ale na ni nezapomenu. Vyndala jsem našeho malého z golfových holí. Davídek se postavil na své ještě nejisté nohy a začal se kolébat po chodníku směrem k mému manželovi. Vytáhla

Pro své dítě jsem chtěla jen to nejlepší. Podle jejího otce jsem ji ale rozmazlila. Pozdě jsem se snažila vše napravit, a přišla tak o ni i o vnuky. Nikdy v životě jsem neměla jiné ambice, než rodinu a domácnost. Těšila jsem se, že brzy přijdou děti a já zůstanu doma. Nějak se to ale nedařilo. Když se narodila Kačenka, bylo mi už pětatřicet a naše manželství bylo před rozvodem. Honza měl mla

S mojí jedinou dcerou jsme nikdy neměly ideální vztah. A to přitom moje Miluška byla už od mala ve všem moc šikovná. Byla ale tak trochu flink. V ynikala ve sportu, věnovala se hudbě i kreslení, a ve škole jí šly jazyky. Jenže je jí to jedno. Zahazuje svůj talent. A tak umí trochu na klavír, trochu na kytaru, trochu tenis, trochu volejbal, trochu toho a trochu tamtoho. A mně to hrozně vadí a št