Syn se oženil do ciziny, od té doby se málo vídáme. Vnuka znám hlavně z fotografií. Dost těžko to snáším.

Nejsmutnější je samota. Vždycky jsem se jí bála jako moru, s léty čím dál víc. Nechápu, čím jsem si ji zasloužila. Byla jsem, myslím, docela dobrá máma. Syna skoro nevídám ne proto, že by mezi námi panovaly špatné vztahy – oženil se do ciziny.

Když to dobře dopadne, setkáme se jednou, nanejvýš dvakrát ročně. Proč tak málokdy? Podezřívám z toho snachu, je to taková nesympatická štěkna. Nemá mě ráda, přitom mě zas tolik nezná, protože anglicky mluvím bídně. Zkrátka jsme si, jak se říká, nesedly.

Já jí v duchu vyčítám, že mi syna odvedla tak daleko, ona mi v duchu jistě také vyčítá kdeco. Proč ale nepřijeli ani na Vánoce? Timovi jsou dva roky, a kolikrát jsem ho viděla, bych spočítala na prstech jedné ruky. Mám jen několik jeho fotografií. No řekněte, které babičce by to stačilo?

Hezky prostřeno

Nejvíc mi ublížili loni před svátky. Byla jsem přesvědčena, že přijedou, syn mi to několikrát do telefonu potvrdil. Ani nedokážu slovy vypovědět, jak moc jsem se těšila.

Navařila jsem, napekla, uklidila tak, že se podlahy i okna leskly jako zrcadlo – aby si ta cizinka, studená jako psí čumák, nepomyslela, že jsem nepořádnice. Měli přijet na Štědrý den odpoledne.

Už jsem měla prostřeno, dala jsem si záležet, vlastně jsem to udělala přesně podle fotografie v časopise.

Uprostřed stolu trůnila vlastnoručně upečená vánočka a tác s několika druhy vánočního cukroví. Obalila jsem kapra a čekala. Nemohla jsem se dočkat. Vnímala jsem všechny, i sebetišší zvuky. Někdo otevírá dveře, teď si přivolal výtah. Venku zastavilo auto… Zazvonil telefon.

Honem dovnitř

Nepřijedou. A zapomněli mi to zatelefonovat včas. Myslela jsem, že se mi to jenom zdá, že spím a mám hrozný sen. „Moc se mi po tobě i po Timovi stýská,“ řekla jsem synovi.

Očima jsem zoufale přejížděla po dozlatova vypečené vánočce, obalených kaprech, vanilkových rohlíčcích, lesknoucích se oknech, smrkových větvičkách ve váze. Neuměla jsem si představit, jak přežiji Štědrý večer a svatou noc.

Ukončila jsem hovor, přehodila si přes šaty kabát a bezmyšlenkovitě vyšla ven, kde už zářily hvězdy. Byl mráz a bylo jasno. V duchu jsem počítala do sta a zhluboka dýchala. Když už jsem za sebou chtěla zavřít dveře, o nohy se mi otřelo strakaté kotě.

„Mourku,“ řekla jsem udiveně. „Honem dovnitř, nebo zmrzneš.“ Neprotestovalo, blaženě vrnělo, když jsem ho nesla do teplého bytu. Najednou jsem se cítila líp. Měla jsem společníka.

Nalila jsem mu do misky vlažné mléko, nalámala vánočku, dívala se, jak se cpe, a bylo mi dobře.

Ludmila (63), Hodonín