Po dvacetiletém manželství mě jednoho dne manžel postavil před hotovou věc. Má milenku a nehodlá se jí vzdát. Ani ho nezajímalo, co já na to. Zkusila jsem bojovat. Bylo to marné.

Nejhorší bylo, že přestože měl můj manžel poměr, nechtěla jsem ho jen tak nechat jít. „Miluji ho a nemohu dovolit, aby mi ho vzala jiná žena,“ byla jediná věc, která mě napadla. Pustila jsem se do boje, který byl pravděpodobně předem prohraný. Jeho milenka byla totiž ve všem lepší než já, jak se zdálo.

Vzal si nás oba dva

Do našeho vztahu jsem kdysi vstoupila s malým dítětem. Richard přijal Jendu jako vlastního. Já po rozvodu s jeho otcem už v lásku ani nedoufala. Po Richardově boku jsem ale znovu dostala chuť do života. Jeníkovi se stal opravdovým otcem, protože ten biologický za moc nestál.

Zdálo se, že po těch útrapách z předešlého manželství budu zase šťastná. Toho pocitu jsem si užívala krásných osm let. Nenapadlo mě, že se bude historie opakovat. „Víš, Věro, musím ti něco říci,“ vybalil na mě jednou večer. „Mám milenku a rozhodně se jí nehodlám vzdát,“ sdělil mi a šel si zaběhat.

Nabalil si mladou holku

Jaruška byla o patnáct let mladší, než jsem byla já. „Jak mohu proboha soupeřit s mladou, krásnou ženskou? Je hubená, vysoká, mám šanci vyhrát?“ proběhlo mi hlavou, když jsem ty dva spolu viděla. „Třeba je to všechno, čím ta nádhera oplývá.

Já sice nejsem ani z poloviny tak hezká, ale jsem svědomitá, věrná a určitě lépe vařím,“ chlácholila jsem se.

Od toho večera se o ní manžel nezmínil a vše běželo dál jako dosud. Nechápala jsem to, ale na rozvod jsem se nechtěla ptát. Bála jsem se, že by souhlasil. Vnitřně jsem tedy v sobě potlačila žárlivost a rozhodla se, že půjdu do boje.

Tepláky jsem vyměnila za džíny a tričko s výstřihem. Oprášila jsem taštičku se šminkami a myslela si, že to stačí. Naivně jsem si pořídila sexy spodní prádlo a doufala, že si z toho Richard sedne na zadek.

Odmítá mě jako ženu

Když jsem po něm jednou večer vyjela, shodil mě ze sebe. „Nech té komedie, prosím tě,“ začal. „Já o tebe ale nechci přijít,“ odvětila jsem. „Obávám se, že už se stalo. Já jsem do Jarušky vážně zamilovaný. Je dokonalá, na rozdíl…,“ zbytek nedořekl. „V čem je lepší než já?“ zajímala jsem se.

„Ve všem. Je společenská, má přehled o aktuálním dění. A hlavně má svůj vlastní názor, což se o tobě říct nedá,“ vyjmenovával a mně tekly slzy. „Takže je konec?“ zeptala jsem celá roztřesená. „Já ti nevím. S ní mám prostě pocit, že žiju.

Nemusím řešit dítě, chodíme za kulturou. Ty jsi nikdy o nic takového nejevila zájem,“ vyčetl mi.

Na co čeká?

„Můžeme spolu dělat vše, co budeš chtít. Jen, prosím, neodcházej,“ prosila jsem ho. „To je právě to. Co budu chtít já! Ty nemáš žádné nápady. Sedíš doma, vaříš, uklízíš, a to je vše!“ „Dej mi šanci, změním se,“ škemrala jsem.

„Mám tě rád, ne že ne, ale už to asi nestačí. Měla bys mě správně vyhodit za to, že tě podvádím, ale ty mi ještě podlejzáš!“

Od té doby uběhlo už mnoho let. Manžel chodí za milenkou a já se o něj starám, vařím a peru, prostě dělám to, co umím nejlépe. Dá se toto považovat za vítězství? Začínám se obávat, že jsem prohrála celý svůj život.

Věra R. (56), Mikulov