Moje srdce patřilo jen jemu

Total
3
Shares

Nikdy bych nevěřila, že se dostanu do takové situace. Byla jsem vzorná holčička ze vzorné rodiny. Jenže nešťastná láska všechno změnila.

Bydleli jsme v malé vesnici, kde si lidé vidí do talíře a vědí o sobě kdeco. Nejstarší občané naší malebné vísky si krátili čas sběrem informací. Moji rodiče patřili k těm nejspořádanějším občanům. Máma pracovala v mateřské školce, kde ji milovaly děti, rodiče i ostatní paní učitelky, táta řediteloval ve městě ve fabrice.

Byla jsem vymodlený jedináček a vedlo se mi jednoduše dobře. Máma si pochvalovala, že jsem neměla žádnou pubertu. Byla jsem jedničkářka. Nejvážnější prohřešek, kterého jsem se dopustila, spočíval v bleskurychlém schování beletrie pod učebnici fyziky v okamžiku, kdy jeden z rodičů vešel do pokojíčku.

Nic jsem si neužila!

Všechno se změnilo po maturitě. O prázdninách, které jsem si náležitě vychutnávala. Zrovna mi přišel dopis, že jsem byla přijata na vysokou školu. Svět mi ležel u nohou, hvězdy na obloze zářily jen pro mě.

Ležela jsem na lehátku pod slunečníkem, pila pomerančový džus a skrze listy ořešáku koukala do mraků líně si plujících po červencové obloze a pomyslela jsem si, že jsem si vlastně nic neužila! Zatímco spolužáci ke konci středoškolského studia prakticky už vůbec nevycházeli z hospody, já jsem žila životem jeptišky.

Okouzlující elegán

Začala jsem si připadat nudná. Zatímco jsem se zaobírala myšlenkami, zavolala na mě máma, abych se šla přivítat s návštěvou. Otec si domů na skleničku přivedl kolegu. Vzala jsem si přes plavky letní šaty a šla do obýváku, kde, jak jsem se domnívala, podám ruku bělovlasému dědečkovi ve špatně padnoucím obleku a zase vypadnu.

Ve skutečnosti jsem málem upadla já. Stiskla jsem pravici výstavního dlouhána, ne o mnoho let staršího, než jsem byla sama. Otec mi dotyčného představil a pak sobě i kolegovi nalil do sklenic něco ostřejšího.

Nečekané pozvání

Byl krásný páteční večer. Zdřevěněly mi nohy, chvíli trvalo, než jsem odvrávorala zpátky na zahradu, kam za mnou po delší době přišel ten inženýr. Vyměnili jsme si několik zdvořilostních frází typu: „Tak vy jste se dostala na vysokou školu, no to je báječné!“

Přitom jsme se propalovali očima. Bylo mi na omdlení. Jediné, na co bych se doopravdy chtěla zeptat, bylo: „Nejsi ženatý, že ne?“ Ale to by se nehodilo. A tak jsme v jednom kuse blábolili nesmysly, až z něj nakonec vypadlo: „Nešla byste na kafe?“ Ještě jsem stačila kývnout, než se objevil táta a odvedl ho.

Jako zásah z čistého nebe

Z odpolední kávy se vyklubal celý večer ve vinárně. Nikdy jsem nezažila tak fantastický večer, nikdo mě neuměl takhle rozesmát. I když je možné, že po půlce lahve červeného je veselý asi každý, zvlášť když do té doby skoro nic nepil. Byl to nejhezčí večer mého života.

Pak jsem ale sklouzla pohledem k jeho ruce a spatřila snubní prstýnek. Se sklopenou hlavou připustil, že se před svatbou znali málo, brali se hned po promoci a on teď jen zírá, jaká je doopravdy, a že prý už s ní dál žít nechce.

Všechno se provalilo

Bylo mi najednou hrozně. Z románů jsem dobře věděla, že ženáči vždycky říkají to své zaklínadlo „moje žena mi nerozumí“ a že je to lež! Ale byla jsem zamilovaná, a bylo mi to jedno. Léto bylo jako z nejkrásnějšího snu, ale jen do té doby, než nás někdo viděl vycházet ráno za svítání z výletního hotýlku.

Ve vesnici se rozpoutalo zemětřesení. Otec řval, že tu ostudu nepřežije, máma hořce plakala, a co se dělo u Aleše doma, toho jsem naštěstí nebyla svědkem, ale nejspíš se to podobalo konci světa.

Ostuda jako hrom

Ten ostatně nastal i pro mě. S Alešem jsme se k sobě nemohli ani přiblížit. „Zavřu tě do sklepa!“ křičel táta. „Neumíš si představit, co poslouchám v práci! To sis, proboha, musela vybrat mého ženatého podřízeného?“ No, asi musela. Byl to osud.

Sešel z očí, ze srdce ne

V září jsem odjela studovat do Brna. Na Aleše jsem ale myslela neustále. Celé dny jsem si s ním v duchu povídala. Divím se, že mě nevyhodili ze školy, sotva jsem věděla, jak se jmenuje obor, který studuji. Jen jsem přežívala.

Domů jsem jezdila málokdy. Když jsem zavítala do rodného kraje o Velikonocích, jako by do mě hrom bacil. Naši mi neřekli samozřejmě nic, naštěstí byla sdílnější Jitka, má velká kamarádka odvedle.

Překvapení

„Už to víš?“ špitla přes plot. „Aleš se rozvádí!“ Vykulila jsem oči. Něco takového mě nenapadlo ani ve snu. Neviděli jsme se od léta a myslela jsem, že to tak zůstane už napořád. Byla jsem jako na trní.

Mám něco udělat? Napsat dopis? Jít za ním? Pokusila jsem se alespoň nalít si skleničku vína, ale táta mi ji sebral se slovy: „Stačí, že svádíš ženáče, ještě abys začala pít!“ No tak jsem si střízlivá sedla na zahradu pod ten krásný velký ořešák.

Naše láska nakonec zvítězila

Byl krásný Boží hod velikonoční a někdo na mě pouštěl zrcátkem prasátka. Před zahradní brankou stál Aleš s kyticí tulipánů. Padli jsme si do náruče. Za žádnou cenu nechtěl jít dovnitř, ale nedala jsem jinak. „Vedu návštěvu,“ ohlásila jsem našim.

„No tak jenom doufám, že to není zase nějaký ženáč,“ štěkl táta. Byla jsem jeho miláček, ale od toho osudného léta mě měl plné zuby. Když jsem vešla do obýváku s jeho podřízeným, nevěřil svým očím. „Neboj, tati, tady pan inženýr už je rozvedený,“ ujistila jsem ho. A naší lásce už pak nic nestálo v cestě.

Lenka B. (57), Znojmo

Také se vám může líbit