Můj život visel doslova na vlásku. Když jsem upadala do bezvědomí, vzala mě za ruku žena s plavými vlasy a dodávala mi sílu. Když mi bylo osmnáct let, utrpěla jsem velmi ošklivý úraz na kole, který se mi stal málem osudným. V sanitce, kde jsem cestou do nemocnice bojovala o život, u mě celou dobu seděla krásná žena. Utěšovala mě a prosila, abych přežila. Později jsem jí chtěla poděkovat, a tak

Finanční situace po smrti manžela mě přinutila ke stěhování. Měnit rodné město za neznámé kdesi na severu se mi vůbec nechtělo. Peníze, úspory a všechno kolem jsem nikdy neřešila. Ne že bych nechodila do práce, ale manžel mi odevzdával část výplaty a za zbytek hradil všechny poplatky. Žila jsem si bezstarostně až do jeho náhlé smrti. Starosti kolem našich společných účtů mě dohnaly hned vzápětí

Na Petra jsem moc pyšná, udělal, co musel. To ale nezmírní mou bolest. Tak moc mi chybí. A nikdy si nepřestanu vyčítat, že byl tam, kde byl, kvůli mně. Zahradní branka se pomalu otevírá a po cestičce ke mně trochu nejistě kráčí Leo. Drobný mladý muž, tak kolem dvaceti. Je na něm znát velké napětí a rozpaky. A oceňuji, že s tou schůzkou souhlasil. I on má jistě rozporuplné pocity z našeho setkán

Před pár lety jsem zažila něco, čemu se dá jen těžko uvěřit. Ve snu mě navštívila teta, kterou jsem velmi milovala, a vzala mě na druhý břeh. Teta Eva pro mě byla spíš maminkou než tetou. Byla to velmi moudrá a milující žena. Po její smrti jsem se cítila opuštěná. Ona však jednoho dne přišla a vzala mě na chvíli k sobě. Myslela jsem si, že to byl jen sen, ale něco mi z její návštěvy zůstalo.

Se svým manželem Josefem jsem se seznámila, když mi bylo čtyřiadvacet. Byl o tři roky starší. Byl středem pozornosti, sportovní kluk, který nezkazí legraci. Začali jsme spolu chodit a všechno šlo rychle. Za dva roky se nám narodil syn, za další dva roky dcera. Zařizovali jsme dům, dělali zahradu. Pepa makal, aby nás uživil a já řešila školku, školu, kroužky a domácnost. Neustálý kolotoč A

Vždy mě štvalo, jak vypadám, a neměla jsem se ráda! Začala jsem to řešit plastikami, až jsem jednoho dne nakonec skončila u psychiatra. Od malička jsem obdivovala krásné herečky, zpěvačky a modelky a zároveň jim záviděla perfektní obličej a dokonalou postavu. Mně příroda do vínku nadělila trochu větší pozadí a silná stehna. „Míšo, nechápu, proč to tak prožíváš,“ divila se máma. „Každý chlap je

Už jsem se bála, že mě to nepotká. Hlídat vnoučata jsem si moc přála. Osud mi to dlouho odpíral, snad mi to teď vynahradí. Jak rychle přišel, tak rychle odešel. To je celý Dominik. Můj syn má totiž stále na spěch. Nechápu to. Vždyť má na starosti jen práci a partnerku Dášu. Rodinu neživí, děti nemá, přestože je mu už dvaačtyřicet. Raději na to nemyslet. Tak moc bych už chtěla vnoučata. Tak j

Když mi bylo sedmnáct, musela jsem na pár dní do nemocnice. Skoro nic mi nebylo, ale brečela jsem jako želva, stýskalo se mi po Mirkovi. To jsem kdysi napsala takovou básničku. Dneska se tomu směju, ale tehdy jsem byla zoufalá. Bylo mi sedmnáct a onemocněla jsem mononukleózou. Říkají, že je to nemoc z líbání, to nepopírám, byla jsem tehdy k smrti zamilovaná – večer ještě šťastná na rande a ráno

Plánovali jsme s Jaroslavem svatbu. Říkalo se, že možná až příliš visí na matce, zkrátka že je takzvaný mamánek, ale nevěnovala jsem tomu tehdy bohužel pozornost. Byla jsem k zbláznění zamilovaná a přála jsem si, aby se máma radovala se mnou. Aby se mnou vybírala svatební šaty, aby se se mnou zamyslela nad tím, co nám budou hrát, až půjdeme k oltáři. Jenže ona pořád jen pochybovačně vrtěla hlav

Když jsme se s Frantou seznámili, jezdil jen na bicyklu. Po svatbě jsme si koupili auto. Nenapadlo mě tehdy, jak moc nutně potřebujeme ještě něco jiného. Nikdy bych nevěřila, že nade mnou zvítězí stroj. Kdyby to aspoň byla ženská, zuřila bych, bolelo by to, ale dalo by se to pochopit, neboť takové věci se stávají, točí se o nich televizní inscenace a ženy si o nich vyprávějí na autobusových zas