Šílenství nocí v nemocničním pokoji

Total
2
Shares

Když mi bylo sedmnáct, musela jsem na pár dní do nemocnice. Skoro nic mi nebylo, ale brečela jsem jako želva, stýskalo se mi po Mirkovi.

To jsem kdysi napsala takovou básničku. Dneska se tomu směju, ale tehdy jsem byla zoufalá. Bylo mi sedmnáct a onemocněla jsem mononukleózou. Říkají, že je to nemoc z líbání, to nepopírám, byla jsem tehdy k smrti zamilovaná – večer ještě šťastná na rande a ráno už zděšená v nemocničním pokoji.

Od té doby vím, že pobyt v nemocnicích extrémně špatně snáším. Chtělo se mi skočit z okna. Přitom mi nikdo nezkřivil ani vlásek. Na pokoji nás leželo šest, spolunocležnice byly mnohem starší než já a chovaly se ke mně mateřsky.

Sestřičky byly také hodné, a když viděly, že se od rána do noci utápím v slzách, ujišťovaly mě, že brzy půjdu domů, neboť můj zdravotní stav není nikterak závažný. Nic nepochopily. Můj zdravotní stav mi byl srdečně ukradený, trápilo mě, kde je v této chvíli Mirek. Mohli jsme být spolu.

Místo toho jsem v příšerném flanelovém pyžamu s obrázky oranžových lodiček, které mi přinesli starostliví rodiče, tupě zírala do stropu. Jediným povyražením, jež se nabízelo, bylo obléknout si katastrofální nemocniční župan a chvíli se procházet po studené chodbě.

Jenom hlava

V jedné ze dvou nocí, které jsem tu strávila (třetí den mě propustili, primář prohlásil můj pobyt ve špitálu za kontraproduktivní s tím, že doma se budu uzdravovat rychleji a nebudu tam, jak doufal, nonstop brečet), jsem napsala tu hloupou, rouhavou básničku.

Jmenovala se Šílenství nocí v nemocničním pokoji. Končila veršem: Ležíš, kouká jenom hlava, tupější a tupější. A na tu básničku jsem si pak vzpomněla v úplně jiných časech, o mnoho let později. Vybavila jsem si i sešit, do nějž jsem si ji psala, obyčejný školní sešit v tuhých modrých deskách.

Nejspíš bude v krabici na půdě, uvědomila jsem si. Ne, že bych ji chtěla hledat, ani to nebylo možné. Prožívala jsem své nové šílenství nocí v nemocničním pokoji, tentokrát opravdové. Nad postelí na ceduli nemilosrdné číslo, vyjadřující zdrcující diagnózu. Smrtící číslo.

Do smíchu mi nebylo, ale musela jsem se usmát při vzpomínce, jak jsem tehdy byla zoufalá. Tehdy v sedmnácti. Přitom jsem byla taková šťastná holka, zdravá jako řípa. Po třech dnech mě z nemocnice propustili. Zato teď… Teď už odsud neodejdu. Ležím, kouká jenom hlava, tupější a tupější.

Nepřišel

Ještě bych měla dovyprávět, jak to bylo s již zmíněným Mirkem, mou velkou první láskou. Když jsem se vrátila z nemocnice, musela jsem ještě čtrnáct dnů ležet doma, ale i pak mi doktor nařídil šetřit se, chodit brzy spát, držet přísnou dietu. Kromě toho nebylo jednoduché dohnat, co se za mé nepřítomnosti učili ve škole.

Kamarádky mi nosily sešity s novou látkou, abych si ji opsala. No a co mezitím dělal Mirek… Jak to říct? Jednou se přišel zeptat, jestli bych nešla večer ven, ale máma mě nepustila. Slyšela jsem, jak s ním mluví ve dveřích. Bleskově jsem se učesala a natáhla si přes noční košili župan, táta mi ho přivezl z Maďarska, byl mimořádně hezký.

Jako vítr jsem se přihnala ke dveřím se slovy: „Ale za týden už budu moci jít ven, aspoň na chvíli, že jo, mami?“ Máma odpověděla, že snad ano. Jenomže Mirek za týden nepřišel, ani za čtrnáct dní. Tak jsem se za ním vypravila.

Našla jsem ho před panelákem na lavičce. Labužnicky pokuřoval a šeptal něco do ouška půvabné blondýnce. Když mě spatřil, vyskočil a zadrmolil: „To je moje sestřenice.“ Ona vyskočila rovněž a zaječela: „Co kecáš, prosím tě?“ A tak jsem ho s těžkým srdcem poslala k vodě.

Po letech

I tak jsme se bohužel vzali, i když až po studiích, to nám bylo sedmadvacet. Sešli jsme se po letech, potkali jsme se úplnou náhodou na nádraží, zrovna jsme jeli s celou rodinou z mojí promoce, rozjaření, svátečně oblečení, najednou koukám, ten mladík čtoucí si odjezdy vlaků je mi povědomý.

Otočil se. Byl to Mirek. Spontánně jsme si padli do náruče. Když zjistil, proč všichni vypadáme tak slavnostně, zčistajasna se vypařil a vmžiku se vrátil s kytkou. „Gratuluju k promoci,“ řekl. Můj táta, který je nesmírně pohostinný, ho vyzval, ať jde s námi slavit, neboť večer ještě nekončí a doma máme chlebíčky a víno.

„Jestli to Ivance nebude vadit, půjdu rád,“ odvětil Mirek. O necelé dva roky později se na naši počest rozezněly svatební zvony. Táta se s Mirkem skamarádil hned, máma měla spoustu výhrad.

„Říkalo se, že je samá ženská,“ namítala. „Ale mami, prosím tě, to už je dávno,“ vrčela jsem. „A ty myslíš, že se změnil?“ uvažovala. „Já mám dojem, že se člověk změnit nemůže.“ Je to pravda. Nemůže.

Až zavřu oči

V pět hodin se rozsvítilo světlo a sestřičky rozdaly teploměry. Měla jsem už zase horečku, skoro devětatřicet. Spolkla jsem obvyklou hromadu léků a schoulila se do postele, příliš slabá na to, abych se odpotácela třeba jen do koupelny. Byla neděle, návštěvní den. Věděla jsem, že proběhne jako vždycky. Přijde máma, asi i táta. Přivedou Moničku. Mirek se neukáže.

Ostatně vždycky říkal, že nemocnice nesnáší a že se snaží vyhýbat se jim širokým obloukem. Co horšího, věděla jsem dobře, že někoho má. V souvislosti s tím, že se můj čas zlověstně krátil, to působilo surově. Kromě toho se máma nešťastně podřekla, a tak jsem zjistila, že ta ženská žije v našem bytě. Jako by už ani nečekali, až zavřu oči.

Nemluv tak

„Pánbůh ho potrestá,“ plakala mi máma u postele. „Ježíšmarjá, Boženko,“ rozčílil se táta, „nepřidělávej té naší holce další starosti. A je tady Monička,“ dodal pološeptem a ukázal očima na mou malou dceru, o niž se teď spolu s mámou starali.

„Kdy se už, maminko, vrátíš?“ ptávala se. A protože oba moji rodiče slzeli a nedokázali ze sebe vypravit ani slovíčko, sebrala jsem pokaždé žalostné zbytky sil a zasípala: „Hned jak to půjde, Moničko. Snad už brzy.“ Zato můj ošetřující lékař si na falešné naděje příliš nepotrpěl. Naznačil, že situace je vážná.

Nikdy v životě bych nevěřila, že někdy vyslovím to, co jsem vyslovila, ale opravdu jsem to řekla. A připadala jsem si jako hlavní postava antické tragédie: „Kolik času mi ještě zbývá, pane doktore?“ Zachmuřil se, zamyslel a pravil: „Hlavni je zachovat klid. V medicíně je možné všechno. Pár zázraků jsem už viděl.“ To nebylo příliš uklidňující.

Měla jsem pětiletou dceru. Představa, že ji neuvidím ani jít do první třídy, byla děsivá. Týdny letěly, Mirek se v nemocnici neukázal. Moje sestra, tedy teprve když jsem ji tvrdě vyzvala, ať proboha nelže, potvrdila, že mi v bytě bydlí cizí žena. „Že ani nepočkal, až si pro mě přijdou funebráci,“ vzdychla jsem nevěřícně.

„Nemluv tak,“ okřikla mě. Připustila, že se jí v noci zdálo, že Mirka zastřelila tátovou loveckou flintou. Stalo se to před panelákem, ráno, když šel k autu. Z nemocnice mě propustili, ale to nebyla výhra, jen už nevěděli, co se mnou.

Rodiče mě odvezli rovnou do lázní. Nikdy v životě jsem si tak neodpočinula. Tady mi doporučili místní babičku bylinkářku. Připravovala mi příšerné utrejchy, ale zjevně účinné, protože jsem pořád ještě, oproti chmurným prognózám, chodila po světě.

Netrap se tím

Na dalším vyšetření v nemocnici mi doktor překvapeně sdělil, že se moje výsledky nezhoršily. Když jsem se vlekla ke k božím mukám poděkovat panence Marii za zázrak, potkala jsem Mirka. Asi v něm zůstalo něco lidského, protože vypadal, že je mu opravdu trapně. „Kdybych umřela, moc bych ti to zjednodušila,“ řekla jsem.

„Rozvádět se bude komplikovanější.“ Ujistil mě, že byt mi zůstane, že se zrovna odstěhoval. Pak začal koktat: „Promiň, že jsem nebyl v nemocnici… víš, jak to nesnáším…“ Vzdychla jsem: „Netrap se tím, Mirku. Mám na naše manželství i hezké vzpomínky, není jich zase tak málo.“ Usmál se a podal mi ruku na rozloučenou.

Ivana (58), Prostějovsko

Také se vám může líbit