Domů     Šílenství nocí v nemocničním pokoji
Šílenství nocí v nemocničním pokoji

Když mi bylo sedmnáct, musela jsem na pár dní do nemocnice. Skoro nic mi nebylo, ale brečela jsem jako želva, stýskalo se mi po Mirkovi.

To jsem kdysi napsala takovou básničku. Dneska se tomu směju, ale tehdy jsem byla zoufalá. Bylo mi sedmnáct a onemocněla jsem mononukleózou.

Říkají, že je to nemoc z líbání, to nepopírám, byla jsem tehdy k smrti zamilovaná – večer ještě šťastná na rande a ráno už zděšená v nemocničním pokoji.

Od té doby vím, že pobyt v nemocnicích extrémně špatně snáším. Chtělo se mi skočit z okna. Přitom mi nikdo nezkřivil ani vlásek. Na pokoji nás leželo šest, spolunocležnice byly mnohem starší než já a chovaly se ke mně mateřsky.

Sestřičky byly také hodné, a když viděly, že se od rána do noci utápím v slzách, ujišťovaly mě, že brzy půjdu domů, neboť můj zdravotní stav není nikterak závažný. Nic nepochopily.

Můj zdravotní stav mi byl srdečně ukradený, trápilo mě, kde je v této chvíli Mirek. Mohli jsme být spolu.

Místo toho jsem v příšerném flanelovém pyžamu s obrázky oranžových lodiček, které mi přinesli starostliví rodiče, tupě zírala do stropu.

Jediným povyražením, jež se nabízelo, bylo obléknout si katastrofální nemocniční župan a chvíli se procházet po studené chodbě.

Jenom hlava

V jedné ze dvou nocí, které jsem tu strávila (třetí den mě propustili, primář prohlásil můj pobyt ve špitálu za kontraproduktivní s tím, že doma se budu uzdravovat rychleji a nebudu tam, jak doufal, nonstop brečet), jsem napsala tu hloupou, rouhavou básničku.

Jmenovala se Šílenství nocí v nemocničním pokoji. Končila veršem: Ležíš, kouká jenom hlava, tupější a tupější. A na tu básničku jsem si pak vzpomněla v úplně jiných časech, o mnoho let později.

Vybavila jsem si i sešit, do nějž jsem si ji psala, obyčejný školní sešit v tuhých modrých deskách.

Nejspíš bude v krabici na půdě, uvědomila jsem si. Ne, že bych ji chtěla hledat, ani to nebylo možné. Prožívala jsem své nové šílenství nocí v nemocničním pokoji, tentokrát opravdové. Nad postelí na ceduli nemilosrdné číslo, vyjadřující zdrcující diagnózu. Smrtící číslo.

Do smíchu mi nebylo, ale musela jsem se usmát při vzpomínce, jak jsem tehdy byla zoufalá. Tehdy v sedmnácti. Přitom jsem byla taková šťastná holka, zdravá jako řípa. Po třech dnech mě z nemocnice propustili. Zato teď… Teď už odsud neodejdu. Ležím, kouká jenom hlava, tupější a tupější.

Nepřišel

Ještě bych měla dovyprávět, jak to bylo s již zmíněným Mirkem, mou velkou první láskou. Když jsem se vrátila z nemocnice, musela jsem ještě čtrnáct dnů ležet doma, ale i pak mi doktor nařídil šetřit se, chodit brzy spát, držet přísnou dietu. Kromě toho nebylo jednoduché dohnat, co se za mé nepřítomnosti učili ve škole.

Kamarádky mi nosily sešity s novou látkou, abych si ji opsala. No a co mezitím dělal Mirek… Jak to říct? Jednou se přišel zeptat, jestli bych nešla večer ven, ale máma mě nepustila. Slyšela jsem, jak s ním mluví ve dveřích.

Bleskově jsem se učesala a natáhla si přes noční košili župan, táta mi ho přivezl z Maďarska, byl mimořádně hezký.

Jako vítr jsem se přihnala ke dveřím se slovy: „Ale za týden už budu moci jít ven, aspoň na chvíli, že jo, mami?“ Máma odpověděla, že snad ano. Jenomže Mirek za týden nepřišel, ani za čtrnáct dní. Tak jsem se za ním vypravila.

Našla jsem ho před panelákem na lavičce. Labužnicky pokuřoval a šeptal něco do ouška půvabné blondýnce. Když mě spatřil, vyskočil a zadrmolil: „To je moje sestřenice.“ Ona vyskočila rovněž a zaječela: „Co kecáš, prosím tě?“ A tak jsem ho s těžkým srdcem poslala k vodě.

Po letech

I tak jsme se bohužel vzali, i když až po studiích, to nám bylo sedmadvacet.

Sešli jsme se po letech, potkali jsme se úplnou náhodou na nádraží, zrovna jsme jeli s celou rodinou z mojí promoce, rozjaření, svátečně oblečení, najednou koukám, ten mladík čtoucí si odjezdy vlaků je mi povědomý.

Otočil se. Byl to Mirek. Spontánně jsme si padli do náruče. Když zjistil, proč všichni vypadáme tak slavnostně, zčistajasna se vypařil a vmžiku se vrátil s kytkou. „Gratuluju k promoci,“ řekl.

Můj táta, který je nesmírně pohostinný, ho vyzval, ať jde s námi slavit, neboť večer ještě nekončí a doma máme chlebíčky a víno.

„Jestli to Ivance nebude vadit, půjdu rád,“ odvětil Mirek. O necelé dva roky později se na naši počest rozezněly svatební zvony. Táta se s Mirkem skamarádil hned, máma měla spoustu výhrad.

„Říkalo se, že je samá ženská,“ namítala. „Ale mami, prosím tě, to už je dávno,“ vrčela jsem. „A ty myslíš, že se změnil?“ uvažovala. „Já mám dojem, že se člověk změnit nemůže.“ Je to pravda. Nemůže.

Až zavřu oči

V pět hodin se rozsvítilo světlo a sestřičky rozdaly teploměry. Měla jsem už zase horečku, skoro devětatřicet. Spolkla jsem obvyklou hromadu léků a schoulila se do postele, příliš slabá na to, abych se odpotácela třeba jen do koupelny.

Byla neděle, návštěvní den. Věděla jsem, že proběhne jako vždycky. Přijde máma, asi i táta. Přivedou Moničku. Mirek se neukáže.

Ostatně vždycky říkal, že nemocnice nesnáší a že se snaží vyhýbat se jim širokým obloukem. Co horšího, věděla jsem dobře, že někoho má. V souvislosti s tím, že se můj čas zlověstně krátil, to působilo surově.

Kromě toho se máma nešťastně podřekla, a tak jsem zjistila, že ta ženská žije v našem bytě. Jako by už ani nečekali, až zavřu oči.

Nemluv tak

„Pánbůh ho potrestá,“ plakala mi máma u postele. „Ježíšmarjá, Boženko,“ rozčílil se táta, „nepřidělávej té naší holce další starosti. A je tady Monička,“ dodal pološeptem a ukázal očima na mou malou dceru, o niž se teď spolu s mámou starali.

„Kdy se už, maminko, vrátíš?“ ptávala se. A protože oba moji rodiče slzeli a nedokázali ze sebe vypravit ani slovíčko, sebrala jsem pokaždé žalostné zbytky sil a zasípala: „Hned jak to půjde, Moničko.

Snad už brzy.“ Zato můj ošetřující lékař si na falešné naděje příliš nepotrpěl. Naznačil, že situace je vážná.

Nikdy v životě bych nevěřila, že někdy vyslovím to, co jsem vyslovila, ale opravdu jsem to řekla. A připadala jsem si jako hlavní postava antické tragédie: „Kolik času mi ještě zbývá, pane doktore?“ Zachmuřil se, zamyslel a pravil: „Hlavni je zachovat klid.

V medicíně je možné všechno. Pár zázraků jsem už viděl.“ To nebylo příliš uklidňující.

Měla jsem pětiletou dceru. Představa, že ji neuvidím ani jít do první třídy, byla děsivá. Týdny letěly, Mirek se v nemocnici neukázal. Moje sestra, tedy teprve když jsem ji tvrdě vyzvala, ať proboha nelže, potvrdila, že mi v bytě bydlí cizí žena. „Že ani nepočkal, až si pro mě přijdou funebráci,“ vzdychla jsem nevěřícně.

„Nemluv tak,“ okřikla mě. Připustila, že se jí v noci zdálo, že Mirka zastřelila tátovou loveckou flintou. Stalo se to před panelákem, ráno, když šel k autu. Z nemocnice mě propustili, ale to nebyla výhra, jen už nevěděli, co se mnou.

Rodiče mě odvezli rovnou do lázní. Nikdy v životě jsem si tak neodpočinula. Tady mi doporučili místní babičku bylinkářku. Připravovala mi příšerné utrejchy, ale zjevně účinné, protože jsem pořád ještě, oproti chmurným prognózám, chodila po světě.

Netrap se tím

Na dalším vyšetření v nemocnici mi doktor překvapeně sdělil, že se moje výsledky nezhoršily. Když jsem se vlekla ke k božím mukám poděkovat panence Marii za zázrak, potkala jsem Mirka. Asi v něm zůstalo něco lidského, protože vypadal, že je mu opravdu trapně. „Kdybych umřela, moc bych ti to zjednodušila,“ řekla jsem.

„Rozvádět se bude komplikovanější.“ Ujistil mě, že byt mi zůstane, že se zrovna odstěhoval. Pak začal koktat: „Promiň, že jsem nebyl v nemocnici… víš, jak to nesnáším…“ Vzdychla jsem: „Netrap se tím, Mirku.

Mám na naše manželství i hezké vzpomínky, není jich zase tak málo.“ Usmál se a podal mi ruku na rozloučenou.

Ivana (58), Prostějovsko

Související články
21.6.2024
Seznámili jsme se na oslavě Mezinárodního dne žen. Aleš v té restauraci pracoval jako číšník, slušelo mu to, pozorovala jsem ho s obdivem. Moje rodina mi Aleše neschvalovala. V duchu jsem děkovala bohu, že je moderní doba a ke sňatku není třeba svolení rodičů. Nikdy by to totiž nedovolili. Od chvíle, kdy jsem jim partnera představila, máma lamentovala a táta mlčel a zachmuřeně si na balkoně při
19.6.2024
Nikdy to nevymažu z hlavy. Ten den, kdy jsem se šla rozloučit s mojí dcerou. Neskutečná bolest, když víte, že je to poslední rozloučení. Monika byla zdravá, chytrá a krásná holčička. Nebyly s ní velké problémy v pubertě, když dospěla, byla úspěšná. Měla život před sebou Měla své plány. Vystudovala, našla si dobré místo a potkala Honzu, s nímž se chtěli vzít. Vše se zdálo být zalité slunce
14.6.2024
Nebyla to chyba moje ani manželova, že se nám narodilo postižené dítě. K nešťastnému poškození mozku došlo při porodu. Předpotopní technologie doby nedokázala ještě určit vrozené genetické vady a lékaři nebyli příliš sdílní. Mladá, vystrašená maminka jako já byla v přeplněné okresní porodnici jen jednou z mnoha. Porod byl komplikovaný. Veškeré snahy dostat dítě do správné polohy selhávaly. Děťá
7.6.2024
Vím, je mnoho podobných osudů. Ale stejně si říkám: „Proč právě my?“ Dcera přišla o lásku. A vnučka? Ta se nedočkala, až ji tatínek vezme za ruku a povede do školy. Dan byl můj zeť. Od prvního setkání sympaťák. I když jsem byla na chlapce mé dcery Anežky přísná, za něj jsem byla ráda. A i proto, že se s Anežkou našli brzy. Brali se v 25 letech a o rok později se jim narodila Anička. Byli opravd
5.6.2024
Sháněla jsem ženicha, kde se dalo. Hlavně na plesech a na tancovačkách, kam ale nechodili jen slušní kluci. Byla tam i spousta pobudů. Můj příběh je takový zmatený. Občas nemohu uvěřit, že se mi něco takového skutečně stalo. Zejména ráno po probuzení si kolikrát myslím, že to byl třeba jen sen a že moje minulost je taková nějaká, řekněme učesanější, ale není tomu tak. Jak to tenkrát bylo? Inu,
reklama
Nenechte si ujít další zajímavé články
500 let staré kostry batolat z Incké říše nesou stopy po prodělání neštovic
21stoleti.cz
500 let staré kostry batolat z Incké říše nesou stopy po prodělání neštovic
Pravé neštovice, zavlečené do Ameriky kolonialisty, vedly do roku 1620 ke ztrátě 70 % původní incké populace. Vzhledem k tomu, že historické informace z prvních let kolonizace jsou kusé, sehrávají arc
Historický klenot dánské šlechtičny
rezidenceonline.cz
Historický klenot dánské šlechtičny
Dlouholetým domovem princezny Margaret byla romantická vila, respektive pevnost na Côte d’Azur s výhledem na francouzskou Riviéru, jednu z nejluxusnějších pobřežních oblastí Evropy, a na panorama Provensálských Alp na obzoru. Vila La Carriere, klenot středomořské architektury, patřila Margaret Dánské, sestřenici zesnulé královny Alžběty II., a jejímu choti, princi Renému Bourbon-Parmskému. Princezna tady pobývala po většinu
Králův domeček: Fridrich II. manželku do Sanssouci nepouštěl
epochalnisvet.cz
Králův domeček: Fridrich II. manželku do Sanssouci nepouštěl
Fridrich II. zuřivě čmárá cosi na papír a von Knobelsdorff je bledý jako stěna. „Výsosti, to je prevence proti vlhkosti!“ osmělí se namítnout. „Žádné patro, žádné schody,“ rozčílí se král. Uznávaný architekt dostane výpověď.   S rokem 1740 a smrtí svého despotického otce se Fridrich II. (1712–1786) stává pruským králem, a hlavně svým pánem. Dává
Šokující případ z Texasu: Je manželský pár pronásledován mimozemšťany?
enigmaplus.cz
Šokující případ z Texasu: Je manželský pár pronásledován mimozemšťany?
Z celého světa přicházejí zprávy o únosech do UFO. Nad některými z nich přitom zůstává rozum stát. Například manželé Clayton a Donna Leeovi z Texasu tvrdí, že je mimozemšťané unášejí opakovaně. Proč s
Španělsko: Království tapas
epochanacestach.cz
Španělsko: Království tapas
Španělské kuchyni vévodí olivový olej, česnek, čerstvá zelenina, ovoce, ryby a mořské plody, ale také hovězí či vepřové maso. Studené kuchyni vévodí tapas. Pro cestovatele jsou skvělou příležitostí jak ochutnat co nejvíce specialit během jednoho večera. A jak se dělají? Zavřete oči a promítněte si všechny oblíbené dobroty. A teď zmenšete velikost porce na malý
Jak ztratit a znovu najít smysl života
skutecnepribehy.cz
Jak ztratit a znovu najít smysl života
Kam se jen poděla moje radost ze života, má lehkomyslnost a smysl pro humor? S léty se to všechno kamsi ztratilo, zbyl jen nekonečný smutek. Ten pocit naštěstí netrval věčně. Bývala jsem po celý život veselá, optimistická, ba až lehkomyslná. Alespoň to říkali všichni kolem mě, ale i já sama jsem si tak připadala. Dodávala jsem lidem, zejména
Hon za kaučukem v Amazonii zaplatily životem tisíce indiánů
historyplus.cz
Hon za kaučukem v Amazonii zaplatily životem tisíce indiánů
Náhle ho zachvátil šok! „Nevěřil jsem svým očím! Většina indiánů byla v naprosto bídném stavu. Byli na pokraji smrti!“ zapisuje si do svého deníku jeden z nejslavnějších cestovatelů 20. století, Brit Percy Fawcett. Před více než 100 lety postihla Amazonii kaučuková horečka, která se nejvíce podepsala na zdejších původních obyvatelích. Jaké hrůzy domorodí indiáni v
Dala Hybnerová lásce druhou šanci?
nasehvezdy.cz
Dala Hybnerová lásce druhou šanci?
V seriálu Ulice hrají už několik let manžele. Málokdo ale ví, že spolu Vanda Hybnerová (55) a Jiří Štrébl (65) žili v minulosti i doopravdy. Navíc se k sobě prý nedávno vrátili! Jakmile se v nekonečn
Špenátová pomazánka s hráškem
tisicereceptu.cz
Špenátová pomazánka s hráškem
Zelená barva navozuje příjemné a optimistické pocity. Užijte si ji i na talíři v podobě zdravé a chutné pomazánky. Potřebujete 150 g čerstvého baby špenátu 1 malou konzervu hrášku 100 g tvaroh
Automobilka Jeep našla nového partnera. Kanadskou značku Marathon
iluxus.cz
Automobilka Jeep našla nového partnera. Kanadskou značku Marathon
Spolupráce mezi hodinářskými značkami a automobilkami je dlouhodobě populární a jejich obliba jen tak nezmizí. Vzpomeňme na slavná partnerství minulosti, jako Audemars Piguet a Maserati, Breitling a B
Tajemná smrt Jiřího Schelingera: Za rockovou hvězdou se navždy zavřela temná voda
epochaplus.cz
Tajemná smrt Jiřího Schelingera: Za rockovou hvězdou se navždy zavřela temná voda
Blonďák s charakteristickým chraplavým hlasem okouzlil na přelomu 70. a 80. let celou republiku. Měl našlápnuto stát se největší českou hudební hvězdou a prosadit se i v tvrdé zahraniční konkurenci. Jenže přišla jedna osudná noc a všechny sny byly náhle pryč.   Pro děti je vždycky jednodušší pokračovat v povolání svých rodičů, protože svůj vzor mají neustále před
Pozvěte si domů své štěstí
nejsemsama.cz
Pozvěte si domů své štěstí
Chcete si dobře odpočinout, cítit se lépe a navodit ve svém domově tu správnou harmonii a klid? Poradíme vám, na co si dát pozor, co vyhodit, a co si naopak pořídit, aby se vám doma žilo doslova jako v ráji. Kde jinde byste se měla cítit více v pohodě a v bezpečí než právě doma? Uspořádejte si obydlí