Domů     Šílenství nocí v nemocničním pokoji
Šílenství nocí v nemocničním pokoji
8 minut čtení

Když mi bylo sedmnáct, musela jsem na pár dní do nemocnice. Skoro nic mi nebylo, ale brečela jsem jako želva, stýskalo se mi po Mirkovi.

To jsem kdysi napsala takovou básničku. Dneska se tomu směju, ale tehdy jsem byla zoufalá. Bylo mi sedmnáct a onemocněla jsem mononukleózou.

Říkají, že je to nemoc z líbání, to nepopírám, byla jsem tehdy k smrti zamilovaná – večer ještě šťastná na rande a ráno už zděšená v nemocničním pokoji.

Od té doby vím, že pobyt v nemocnicích extrémně špatně snáším. Chtělo se mi skočit z okna. Přitom mi nikdo nezkřivil ani vlásek. Na pokoji nás leželo šest, spolunocležnice byly mnohem starší než já a chovaly se ke mně mateřsky.

Sestřičky byly také hodné, a když viděly, že se od rána do noci utápím v slzách, ujišťovaly mě, že brzy půjdu domů, neboť můj zdravotní stav není nikterak závažný. Nic nepochopily.

Můj zdravotní stav mi byl srdečně ukradený, trápilo mě, kde je v této chvíli Mirek. Mohli jsme být spolu.

Místo toho jsem v příšerném flanelovém pyžamu s obrázky oranžových lodiček, které mi přinesli starostliví rodiče, tupě zírala do stropu.

Jediným povyražením, jež se nabízelo, bylo obléknout si katastrofální nemocniční župan a chvíli se procházet po studené chodbě.

Jenom hlava

V jedné ze dvou nocí, které jsem tu strávila (třetí den mě propustili, primář prohlásil můj pobyt ve špitálu za kontraproduktivní s tím, že doma se budu uzdravovat rychleji a nebudu tam, jak doufal, nonstop brečet), jsem napsala tu hloupou, rouhavou básničku.

Jmenovala se Šílenství nocí v nemocničním pokoji. Končila veršem: Ležíš, kouká jenom hlava, tupější a tupější. A na tu básničku jsem si pak vzpomněla v úplně jiných časech, o mnoho let později.

Vybavila jsem si i sešit, do nějž jsem si ji psala, obyčejný školní sešit v tuhých modrých deskách.

Nejspíš bude v krabici na půdě, uvědomila jsem si. Ne, že bych ji chtěla hledat, ani to nebylo možné. Prožívala jsem své nové šílenství nocí v nemocničním pokoji, tentokrát opravdové. Nad postelí na ceduli nemilosrdné číslo, vyjadřující zdrcující diagnózu. Smrtící číslo.

Do smíchu mi nebylo, ale musela jsem se usmát při vzpomínce, jak jsem tehdy byla zoufalá. Tehdy v sedmnácti. Přitom jsem byla taková šťastná holka, zdravá jako řípa. Po třech dnech mě z nemocnice propustili. Zato teď… Teď už odsud neodejdu. Ležím, kouká jenom hlava, tupější a tupější.

Nepřišel

Ještě bych měla dovyprávět, jak to bylo s již zmíněným Mirkem, mou velkou první láskou. Když jsem se vrátila z nemocnice, musela jsem ještě čtrnáct dnů ležet doma, ale i pak mi doktor nařídil šetřit se, chodit brzy spát, držet přísnou dietu. Kromě toho nebylo jednoduché dohnat, co se za mé nepřítomnosti učili ve škole.

Kamarádky mi nosily sešity s novou látkou, abych si ji opsala. No a co mezitím dělal Mirek… Jak to říct? Jednou se přišel zeptat, jestli bych nešla večer ven, ale máma mě nepustila. Slyšela jsem, jak s ním mluví ve dveřích.

Bleskově jsem se učesala a natáhla si přes noční košili župan, táta mi ho přivezl z Maďarska, byl mimořádně hezký.

Jako vítr jsem se přihnala ke dveřím se slovy: „Ale za týden už budu moci jít ven, aspoň na chvíli, že jo, mami?“ Máma odpověděla, že snad ano. Jenomže Mirek za týden nepřišel, ani za čtrnáct dní. Tak jsem se za ním vypravila.

Našla jsem ho před panelákem na lavičce. Labužnicky pokuřoval a šeptal něco do ouška půvabné blondýnce. Když mě spatřil, vyskočil a zadrmolil: „To je moje sestřenice.“ Ona vyskočila rovněž a zaječela: „Co kecáš, prosím tě?“ A tak jsem ho s těžkým srdcem poslala k vodě.

Po letech

I tak jsme se bohužel vzali, i když až po studiích, to nám bylo sedmadvacet.

Sešli jsme se po letech, potkali jsme se úplnou náhodou na nádraží, zrovna jsme jeli s celou rodinou z mojí promoce, rozjaření, svátečně oblečení, najednou koukám, ten mladík čtoucí si odjezdy vlaků je mi povědomý.

Otočil se. Byl to Mirek. Spontánně jsme si padli do náruče. Když zjistil, proč všichni vypadáme tak slavnostně, zčistajasna se vypařil a vmžiku se vrátil s kytkou. „Gratuluju k promoci,“ řekl.

Můj táta, který je nesmírně pohostinný, ho vyzval, ať jde s námi slavit, neboť večer ještě nekončí a doma máme chlebíčky a víno.

„Jestli to Ivance nebude vadit, půjdu rád,“ odvětil Mirek. O necelé dva roky později se na naši počest rozezněly svatební zvony. Táta se s Mirkem skamarádil hned, máma měla spoustu výhrad.

„Říkalo se, že je samá ženská,“ namítala. „Ale mami, prosím tě, to už je dávno,“ vrčela jsem. „A ty myslíš, že se změnil?“ uvažovala. „Já mám dojem, že se člověk změnit nemůže.“ Je to pravda. Nemůže.

Až zavřu oči

V pět hodin se rozsvítilo světlo a sestřičky rozdaly teploměry. Měla jsem už zase horečku, skoro devětatřicet. Spolkla jsem obvyklou hromadu léků a schoulila se do postele, příliš slabá na to, abych se odpotácela třeba jen do koupelny.

Byla neděle, návštěvní den. Věděla jsem, že proběhne jako vždycky. Přijde máma, asi i táta. Přivedou Moničku. Mirek se neukáže.

Ostatně vždycky říkal, že nemocnice nesnáší a že se snaží vyhýbat se jim širokým obloukem. Co horšího, věděla jsem dobře, že někoho má. V souvislosti s tím, že se můj čas zlověstně krátil, to působilo surově.

Kromě toho se máma nešťastně podřekla, a tak jsem zjistila, že ta ženská žije v našem bytě. Jako by už ani nečekali, až zavřu oči.

Nemluv tak

„Pánbůh ho potrestá,“ plakala mi máma u postele. „Ježíšmarjá, Boženko,“ rozčílil se táta, „nepřidělávej té naší holce další starosti. A je tady Monička,“ dodal pološeptem a ukázal očima na mou malou dceru, o niž se teď spolu s mámou starali.

„Kdy se už, maminko, vrátíš?“ ptávala se. A protože oba moji rodiče slzeli a nedokázali ze sebe vypravit ani slovíčko, sebrala jsem pokaždé žalostné zbytky sil a zasípala: „Hned jak to půjde, Moničko.

Snad už brzy.“ Zato můj ošetřující lékař si na falešné naděje příliš nepotrpěl. Naznačil, že situace je vážná.

Nikdy v životě bych nevěřila, že někdy vyslovím to, co jsem vyslovila, ale opravdu jsem to řekla. A připadala jsem si jako hlavní postava antické tragédie: „Kolik času mi ještě zbývá, pane doktore?“ Zachmuřil se, zamyslel a pravil: „Hlavni je zachovat klid.

V medicíně je možné všechno. Pár zázraků jsem už viděl.“ To nebylo příliš uklidňující.

Měla jsem pětiletou dceru. Představa, že ji neuvidím ani jít do první třídy, byla děsivá. Týdny letěly, Mirek se v nemocnici neukázal. Moje sestra, tedy teprve když jsem ji tvrdě vyzvala, ať proboha nelže, potvrdila, že mi v bytě bydlí cizí žena. „Že ani nepočkal, až si pro mě přijdou funebráci,“ vzdychla jsem nevěřícně.

„Nemluv tak,“ okřikla mě. Připustila, že se jí v noci zdálo, že Mirka zastřelila tátovou loveckou flintou. Stalo se to před panelákem, ráno, když šel k autu. Z nemocnice mě propustili, ale to nebyla výhra, jen už nevěděli, co se mnou.

Rodiče mě odvezli rovnou do lázní. Nikdy v životě jsem si tak neodpočinula. Tady mi doporučili místní babičku bylinkářku. Připravovala mi příšerné utrejchy, ale zjevně účinné, protože jsem pořád ještě, oproti chmurným prognózám, chodila po světě.

Netrap se tím

Na dalším vyšetření v nemocnici mi doktor překvapeně sdělil, že se moje výsledky nezhoršily. Když jsem se vlekla ke k božím mukám poděkovat panence Marii za zázrak, potkala jsem Mirka. Asi v něm zůstalo něco lidského, protože vypadal, že je mu opravdu trapně. „Kdybych umřela, moc bych ti to zjednodušila,“ řekla jsem.

„Rozvádět se bude komplikovanější.“ Ujistil mě, že byt mi zůstane, že se zrovna odstěhoval. Pak začal koktat: „Promiň, že jsem nebyl v nemocnici… víš, jak to nesnáším…“ Vzdychla jsem: „Netrap se tím, Mirku.

Mám na naše manželství i hezké vzpomínky, není jich zase tak málo.“ Usmál se a podal mi ruku na rozloučenou.

Ivana (58), Prostějovsko

Související články
3 minuty čtení
Někdy mám pocit, že se celý život vejde do pár doteků. Do jemného pohlazení po vlasech nebo hrnku, který podáváte druhému, aby ho zahřál. Moje ruce si toho pamatují víc než moje hlava. Prsty mám pokřivené, klouby už dávno nepracují, jak by měly, ale ty staré dlaně... pořád cítí. Je v nich vše: dětství, práce, radosti, pády i ta každodenní tichá láska k životu. Stará kuchyně a nové dny Byd
3 minuty čtení
Byla to láska na celý život. Doufali jsme, že spolu zestárneme, že neexistuje nic, co by tomu zabránilo, co by nás rozeštvalo. Když jsme si s Ondrou v šestnácti letech přísahali, že nás nic nerozdělí, oba jsme tomu věřili. „Ani smrt,“ vyrazil ze sebe a já po něm automaticky opakovala, že ani smrt, ač jsem si v duchu říkala, že to je asi nesmysl, neboť zubatá rozdělí vždycky všechno. Ale byli js
3 minuty čtení
Sedím na lavičce v parku, kde to znám nazpaměť. Stromy jsou pořád stejné, i když jenom o něco starší. Ony však mohou mluvit. Já ze sebe nevydám ani hlásku! Alespoň šumí. Jsou možná staré jako já. Jenže na mně je ten zub času znát víc. Přírodu bereme jako němou, ale když přijdete o hlas, uvědomíte si, že rostliny mohou být slyšet víc než vy. Před dvěma lety se to stalo. Ochromila mne ztráta h
3 minuty čtení
Dnes ráno mi znovu podal ruku a zeptal se, jak se jmenuju. Jeho oči byly přívětivé, ale i nejisté. Můj muž. Opět jsem mu řekla: „Jsem Marie, tvoje žena.“ Přikývl. A pak se na mě usmál tak, jako by mě potkal poprvé. Můj muž. Manžel, se kterým jsme desítky let. Když mu to zjistili, bylo mu 75 let. Já jsem věděla, že se něco děje, ještě než to řekli nahlas. Zapomínal, kde je hrnek, jak se jmenuje
5 minut čtení
Je mi sedmašedesát a najednou cítím, že nemám tolik času. Na co? Říct pravdu mé rodině. A hledat dítě. Je to tak dávno, co jsem držela ten uzlíček... Vzpomínky mi proudí hlavou jako zběsilá auta na silnici. Tehdy jsem je pozorovala z mostu, když jsem přemýšlela, jestli tam neskočit. Nebyla jsem plnoletá. Měla jsem v hlavě ty řeči, jak lidé odsuzovali jiné dívky, které brzy otěhotněly. A pak jse
reklama
Nenechte si ujít další zajímavé články
Dobřichovice – elegantní únik z Prahy do krajiny klidu a noblesy
epochanacestach.cz
Dobřichovice – elegantní únik z Prahy do krajiny klidu a noblesy
Jen pár minut od rušného centra Prahy se rozprostírá kraj, který jako by vypadl z pohlednice – Dobřichovice. Tato malebná středočeská obec na levém břehu Berounky nabízí všechno, co si náročný cestovatel může přát: harmonii přírody, noblesu historické architektury, vynikající gastronomii i výjimečné možnosti odpočinku a poznávání. Dobřichovice nejsou pouze „předměstím“ metropole. Jsou samostatným světem,
Klid v hlavě, sen v duši a mládí v buňkách: Jak nám příroda pomáhá spát a nestárnout
21stoleti.cz
Klid v hlavě, sen v duši a mládí v buňkách: Jak nám příroda pomáhá spát a nestárnout
Usnout včas, spát celou noc, probudit se svěží – pro mnohé sen. Doslova. Ve světě, kde se večerní ticho mění v modré světlo displejů a hlava neumí přestat přemýšlet ani v jednu ráno, se kvalitní spáne
Nechá se Švandová připravit o luxusní život?
nasehvezdy.cz
Nechá se Švandová připravit o luxusní život?
Když si herečka Jana Švandová (77) brala movitého developera Pavla Satorieho (75), šla hlavně po jistotě. Jenže co když o jejího muže teď usiluje jiná žena se stejným záměrem? Herečka Jana Švandová
Vodnice je poklad v domácí apotéce
epochalnisvet.cz
Vodnice je poklad v domácí apotéce
Její druhý název je brukev řepák, ale také se jí lidově říkalo kvaka nebo rabská řepa, to prý podle uherského města Rábu, protože prý snáší podobné vlhké podnebí, jako je tam.   Určitě jste se s ní už setkali, třeba na trzích, někdy i v obchodech. Její bulvy jsou bílé, nahoře někdy fialové a chutí
Džob: Graffiti, život a tikající styl s Mühle Glashütte
iluxus.cz
Džob: Graffiti, život a tikající styl s Mühle Glashütte
Letní filmovou sezónu oživuje snímek Džob, závěrečný díl trilogie, kterou režisér Tomáš Vorel započal Gymplem a pokračoval Vejškou. Hrdinové Kolman (Jiří Mádl) a Kocourek (Tomáš Vorel ml.) dospěli – j
Originální stavba navzdory velké vodě
rezidenceonline.cz
Originální stavba navzdory velké vodě
Okouzlující dům, postavený v povodňovém pásmu na předměstí Byron Bay v oblasti Queensland na východě Austrálie, musel vyhovět přísným stavebním regulím, aby jej nezničily v těchto končinách celkem běžné povodně. Příjemné subtropické klima v pobřežní oblasti australského Queenslandu spolu s nekonečnými písečnými plážemi a národními parky učarovaly také majitelům Northern Rivers Beach House, kteří se obrátili na známé architektonické
Vavřín: Pocta pro vítěze i ceněné koření
epochaplus.cz
Vavřín: Pocta pro vítěze i ceněné koření
V obchodě si ho kupujeme v podobě nenápadných suchých listů, které přidáváme při vaření do různých jídel. Samotná dřevina má přitom vznešenost nejen v názvu, ale také ve své historii. Uctívají ji panovníci i umělci, neobejdou se bez ní dokonce ani ve slavné delfské věštírně. A může podpořit zdraví! Vavřínové věnce známe jako poctu pro
Kam se ztratilo tělo Prokopa Holého?
historyplus.cz
Kam se ztratilo tělo Prokopa Holého?
Je neděle pozdě odpoledne, 30. května 1434. Kolem táhlého hřbetu Lipské hory u vesnice Lipany se zvedá prach. Jízdní oddíly umírněných husitů pronikají otevřenou vozovou hradbou táboritů a sirotků a převrátí osm dalších bojových vozů. Za nimi se hrnou pěší, kteří kolem sebe mávají meči a cepy… Právě v těchto rozhodujících okamžicích, kdy proti sobě bojují
Ze šperkovnice vycházely zvuky
skutecnepribehy.cz
Ze šperkovnice vycházely zvuky
S manželem jsme zakoupili starou šperkovnici, a pak ji vystavili v obývacím pokoji na komodě. Od té doby se doma začaly dít podivné věci. Když jsme si s manželem pořídili malý byt, nijak jsme s jeho zařizováním nepospíchali. Nechtěli jsme nic uspěchat. Společně s manželem Pavlem jsme přemýšleli, jaké doplňky by byly do obýváku nejvhodnější. Toulali jsme se tehdy na výletě v Kroměříži, když jsme v zapadlé
Kuřecí prsa ve slaninovém kabátku
tisicereceptu.cz
Kuřecí prsa ve slaninovém kabátku
Nikdy není na škodu zkombinovat více druhů masa. Ingredience 4 ks kuřecích prsou 15 plátků slaniny 1 vejce 100 g strouhanky 100 g nastrouhaného sýru sůl a pepř Postup Nejprve si tři p
Ztracené poklady Kypru: Co způsobilo rozdělení středomořského ostrova?
enigmaplus.cz
Ztracené poklady Kypru: Co způsobilo rozdělení středomořského ostrova?
V roce 1974 proběhla invaze turecké armády na ostrov Kypr. Vyvrcholilo tím problematické soužití mezi kyperskými Řeky a kyperskými Turky. Ostrov je stále rozdělen. Část ostrova nyní zahrnuje území Kyp
S nohama jako konve moc parády bohužel neuděláte
nejsemsama.cz
S nohama jako konve moc parády bohužel neuděláte
V horkém počasí začnou otékat nohy i zdravým lidem. Pocity těžkých nohou jsou nepříjemné a mohou pokazit celý den a místo toho, abyste si teplé dny užívala, trpíte. Vše se dá ale napravit! I když je většina lidí přesvědčena o opaku, nejsou oteklé nohy ani zdaleka problémem pouze starších nebo obézních lidí. Nepříjemně otéct mohou nohy komukoli. Zvlášť rizikové je dlouhé