Plánovali jsme s Jaroslavem svatbu. Říkalo se, že možná až příliš visí na matce, zkrátka že je takzvaný mamánek, ale nevěnovala jsem tomu tehdy bohužel pozornost.
Byla jsem k zbláznění zamilovaná a přála jsem si, aby se máma radovala se mnou. Aby se mnou vybírala svatební šaty, aby se se mnou zamyslela nad tím, co nám budou hrát, až půjdeme k oltáři. Jenže ona pořád jen pochybovačně vrtěla hlavou a tvářila se všelijak.
„Proboha tě prosím, mami, netvař se, jako bychom chystaly funus,“ skřípala jsem zuby.
Bezradně krčila rameny: „Když já nevím, Věruško. Stále nejsem přesvědčena, že je Jaroslav ten pravý.“ Tohle mě dovádělo k zuřivosti.
Chtěla jsem být prostě jenom šťastná, listovat časopisy, v nichž štíhlé manekýnky předvádějí úchvatné krajkové svatební róby, večer se dívat na měsíc, vzdychat a snít. A to všechno jsem mohla dělat. Nebýt mámy. Příšerně mi kazila náladu.
„Dobře víš, že ti nechci šlapat po štěstí,“ konstatovala. „Ale trochu tu rodinu znám. A taky lidi leccos povídají. Říká se, že Jaroslav visí na matce na svůj věk až nepřirozeně.“ Nebyla první, kdo mi tohle sdělil. Sama jsem si toho dobře všimla.
A měla jsem na to připravenou univerzální odpověď: „Jenomže já si neberu jeho matku. Beru si Jaroslava.“
Hlavně uklidit
Bez mučení přiznávám, že má budoucí tchyně by asi sotva získala titul Nejsympatičtější dáma roku. Ale copak s ní budu bydlet? Garsonka po babičce, kterou mi naši darovali, byla na druhém konci města, daleko od paní matky.
Ta svou jedovatou povahu předvedla během nedělního oběda, na nějž jsme ji s mámou pozvaly, aby se naše rodiny před svatbou důkladněji seznámily. Přitom jsme se tak snažily! „Mami,“ řekla jsem chraptivě týden před tím datem, „musíme pořádně uklidit.
Ona je Helenka taková… no hodně kritická. Teď mě napadá… neměly bychom raději i vymalovat?“
Máma si zaťukala na čelo. Ale uklízely jsme skoro jako by přicházely Vánoce. Umyly jsme okna, vypraly záclony, vycídily lustry, vyčistily koberce i koberečky, vydrhly kuchyň.
Půl hodiny před příchodem návštěvy jsme si na sebe oblékly to nejlepší, co jsme našly ve skříních, smažily řízky a chladily nápoje. Přesně ve dvanáct hodin třicet minut zařinčel zvonek.
Jen dva pokojíky?
Má budoucí tchyně Helenka se naparádila jako do divadla, Jaroslav si vzal tmavý oblek, kravatu a mojí mámě věnoval hned u dveří kytici tulipánů. „Máte to tady,“ Helenka se pátravě rozhlížela, „hezké. Ale nějaké malé, ne? Jen dva pokojíky?
To nevadí, zas je tu útulno,“ ujistila nás. „Vy dáváte do bramborového salátu okurku?“ sondovala později u stolu.
„Já raději ne, víte, moje sestřenice z druhého kolena se okurkou z bramborového salátu udusila.“ Když jsem se jí pokusila nalít víno, přikryla sklenku rukou. „Prosím, žádný alkohol,“ pravila ostře. „My s Jarouškem alkohol nepijeme.
Ale vy si klidně nalejte, to je vaše věc.“ Po obědě vyzvídala, co vlastně je s mým otcem.
Máma jí vysvětlila, že sice nejsou rozvedeni, ale už řadu let žijí každý jinde. „Skutečně?“ podivila se kysele Helenka. „A mohla bych vašeho pana manžela poznat? Budeme svým způsobem příbuzní, měla bych se s ním přece seznámit, no že ano?“
Extrémně nepořádný táta
Táta už asi dvanáct let bydlel v zahradním domku v sousedství hřbitova. Když večer pokuřoval na zahradě, vychutnával si výhled na věžičku márnice. Byl extrémně nepořádný, jakživ nic nevyhodil, a už vůbec ne věci po své nebožce matce. V baráčku schraňoval pytle jejích bot, prádla, klobouků i kabátů.
Kromě toho pil, kouřil a balil ženské, leč jen málokdy se našla taková, kterou by si mohl přivést domů, většinou utekly, hned když ten podivuhodný domov spatřily. Když ho spatřila Helenka, zalapala po dechu a delší dobu nedokázala promluvit.
„Tak vás tady vítám, paničko,“ halasil táta a mával na ni lahví tvrdého alkoholu.
Z úst mu visela cigareta a montérky měl obalené hlínou. Pyšně provedl Helenku interiérem. Když uviděla balíky starých bot a chatrnou kárku plnou lahví od piva uprostřed obydlí, rychle se rozloučila a rázně strkala Jaroslava směrem k autobusové zastávce.
Ještě jsem zaslechla, jak vykřikuje: „Peklo se otevřelo!“
Bezesná noc
Proplakala jsem celý večer i noc. S mámou jsme se pohádaly, obvinila jsem ji, že mi to udělala schválně. „Jak, schválně?“ divila se. „Chtěla se seznámit s tvým otcem, tak jsem jí to neprodleně umožnila.“ Práskla jsem dveřmi a přetáhla si peřinu přes hlavu.
Nespala jsem ani minutu. Ráno telefonoval Jaroslav. Byli jsme domluvení, že půjdeme vybírat záclony a závěsy do naší garsonky, ale řekl, že nikam nemůže, protože se nachladil. A když se sešel týden s týdnem, kápl konečně božskou: Bude lepší, když se svatbou nebudeme tak spěchat.
Dala jsem mu facku a potácela se domů, kde jsem se zhroutila. S odstupem let chápu, že ta zrušená svatba bylo to nejlepší, co mě mohlo potkat. Přes dvacet let žiji ve spokojeném vztahu, zatímco Jaroslav stále bydlí se svou svéráznou matkou Helenkou.
Věra (54), Litoměřice
