Zatímco se moje spolužačky zamilovávaly do kluků ze třídy, já jsem zůstávala ledově chladná. Hledala jsem kohosi výjimečného. Uviděla jsem ho v den, kdy se vdávala moje sestřenice Bětka. Svatbu pojala má rodina jako velkou událost. Týdny předtím jsme chodily s mámou a babičkou ke švadleně, a dodnes jsem přesvědčena o tom, že moje dlouhé šaty z růžové krajky byly opravdu noblesní. Jenže jsem byl

Byli jsme mladí, naivní a hloupí. Jen jsme potřebovali čas, abychom pochopili, že je to láska. Vyrostla jsem na malé vsi, kde všichni byli jedna velká rodina. Když mi bylo 15 let, tak jsem se poprvé vážně zamilovala. Do Mirka. Jeho rodina se tehdy přistěhovala před pár lety před naším sblížením, nebyli u nás v městečku přímo rodilí obyvatelé. Skvěle ale mezi nás zapadli. S Mirkem jsme nebyli ne

Odkvetly sněženky a bledule, na loukách žlutě svítily podběly. Jaro o sobě dávalo vědět, a jako by šeptalo: Už ses konečně zamilovala? Jaro přímo vyzývá k tomu, aby se člověk zamiloval. A ten, komu se to nepodaří, si potom připadá jaksi nepatřičně. Jako by byl zaostalý nebo tak něco. Na to jaro před mnoha lety si dobře vzpomínám. Dala jsem si předsevzetí zamilovat se, jakkoli to zní absurdně. P

Hlášení obecního rozhlasu vyděsilo tehdy kdekoho. Samotnou mě k domku u lesa nechtěli pustit, a tak jsem vyfasovala osobního strážce. Nikdy mi nevadilo, že mám barák na samotě, vždyť je to můj rodný dům, jsem tu zvyklá. A zas taková samota to není, do obce by kamenem dohodil. Mám tu svůj klid a já si na klidu zakládám. Občas přijedou na návštěvu syn se snachou a s vnoučaty, což mi dělává radost

Když mi zemřel manžel, zůstala jsem na vše sama. Pak jsem ale potkala Jiřího a doufala, že já i moje děti zase budeme šťastni. To jsem se pletla... Vdávala jsem se brzy, ale z velké lásky. Narodil se nám syn Hynek a dcera Adélka. Naše štěstí ale skončilo příliš brzy. Oslavila jsem čerstvě třicet, když měl můj muž pracovní úraz a zemřel. Na radu psycholožky jsme si pořídili pejska. Řád jako n

Moje cesta za štěstím byla pořádně dlouhá. A to hlavně proto, že jsem na svět shlížela z velké výšky. Všichni se mi za to posmívali. Pak jsem ale pochopila, že patřím do jiné party. Už na základce jsem začala trpět tím, že jsem mnohem vyšší, než ostatní, stejně staré děti. Moc mě to deprimovalo, protože se mi smály a dávaly mi přezdívky jako Žirafa nebo Štafle. Hrbila jsem se, nosila nízké boty

Starala jsem se o mou dceru ze všech sil, přitom jsem byla na vše sama. Dřela jsem, aby měla vzdělání, sama jsem se odbývala, jen aby vyrostla do krásy. A vděk nikde... Jsem z toho všeho smutná. Někde jsem si nedávno přečetla, že energie se člověku vrací v takové kvalitě a množství, jako ji sám někam poslal, do něčeho vložil. Jenomže tohle zní sice zajímavě a logicky, ale nemohu s tím souhlasit

Když jsem ztratila oba rodiče, rozhodla jsem se sbalit svých pět švestek, jít o dům dál a snažit se zapomínat na dětství. Nebylo totiž šťastné. Desítky let jsem bojovala o lásku, ale marně. Už jako maličká jsem si uvědomovala, jak moc potřebuji, aby mě nejbližší měli rádi, ale něco tam skřípalo. Matka se pokoušela hrát si na harmonický domov, ale zdaleka ne vždy se jí to dařilo. Byli jsme čt

S manželem jsme vychovávali Markétu a Michala. Ten byl o osm let mladší než sestra, vymodlený, byl skoro zázrak, že se narodil. Někde jsem udělala chybu. Uvědomila jsem si to však pozdě. Abych řekla pravdu, vlastně se mi nelíbilo, když Karel hlídal dospívající Markétu div ne s flintou v ruce. „Karle,“ úpěla jsem. „Vždyť se ta holka nakonec nevdá. Musíme jí přece nechat aspoň nějakou svobodu,

Díky manželovi jsem začala věřit na duchy i různé zázraky. Na minulé životy jsem ale nevěřila nikdy. Až můj vnuk Matyáš mi dal brouka do hlavy... Provdala jsem se za muže, který pocházel z horského městečka v Jeseníkách. Dlouho jsem si nemohla zvyknout na jeho příbuzné. Byli trochu blázni, pokud to tak mohu říct. Milovali tajemno, žádná rodinná událost se tam neobešla bez rady duchů, bez vyk