Někdo namítne, že se nemám plést do cizích věcí. Ale to přece není možné, když jde o vaši kamarádku. O kamarádku, u které se zdá, že jí není pomoci.
A už je to tu zase. Zdenička stojí za dveřmi jen v pyžamu a prosí mě, jestli bych nezaplatila taxík, který ji ke mně přivezl v půl třetí ráno. Není to poprvé a bohužel asi také ne naposled.
Moje kamarádka Zdenička už totiž osm let žije s pěkným darebákem a násilníkem v pekle zvaném domácí násilí.
Těžko se mi chápe, že to tak dlouho vydržela a neutekla. Ale to se zřejmě pochopit nedá. Tak se totiž chová většina žen, které doma týrá chlap. Zdenu znám už mnoho let. Je o pár roků mladší. Vím, že se jí první manželství moc nevyvedlo, ani děti neměla.
Napodruhé ještě horší
Když potkala Davida, moc se zamilovala. Ten samolibý chlapík dokázal být vážně velmi okouzlující. Alespoň na veřejnosti. A tak jsem šla Zdence za svědka na svatbu. Doufala jsem, že teď bude konečně šťastná, a ani ve snu mě nenapadlo, co nás čeká.
Dlouho předstírala
Po Zdenčině svatbě jsme se vídaly už méně. Chápala jsem to. Někdy se i stalo, že se na poslední chvíli omluvila z už domluvené schůzky. To už mě trochu zlobilo, ale brzy jsem se měla dozvědět, proč to dělá. Po jedné takové odvolané schůzce se objevila u mě za dveřmi.
V obličeji i po těle byla samá podlitina a oko oteklé tak, že přes něj neviděla. Tehdy jsem se konečně dozvěděla pravdu, jak to je s jejím šťastným manželstvím. Odvezla jsem ji do nemocnice a přesvědčila ji, aby podala oznámení na policii.
Na horské dráze
Od té chvíle se situace neustále opakuje. Zdena se objeví u mých dveří zmlácená a úplně na dně. Jedeme k lékaři, na policii a pak ke mně domů. Pár dní u nás, i přes určitou nelibost mého muže, zůstane. Domluvíme si postup, jak se „zbavit“ jejího muže.
Já zavolám známému právníkovi, objednám ji u psycholožky, poskytnu výpověď na policii…
A pak se Zdenička jednoho krásného dne sbalí, poděkuje mi, stáhne trestní oznámení a vrátí se do svého pekla k manželovi. Je to nepochopitelné, ale je to tak. Připadám si jak na horské dráze a nevím, jak dál.
Počkal si na mě
Zdenčin manžel mi cestou z práce náhle zastoupil cestu. „Nepleť se do toho, nebo ti z ksichtu udělám fašírku!“ řekl důrazně, i když potichu a s úsměvem, aby nepolekal kolemjdoucí. Zdena mi to ovšem nevěřila.
Když jsem jí řekla, že je na svém partnerovi toxicky závislá a měla by se léčit, urazila se a pohádaly jsme se.
Nějaký čas jsme se neviděly. Až teď tu zase sedí u nás v obýváku, v zakrváceném pyžamu, celá pomlácená se zlomenou rukou. A já vůbec nevím, co mám dělat dál. Vždyť on ji jednou doopravdy zabije!
Petra H. (52), Karlovy Vary