Stále si připadám jako hlupák, když si vzpomenu, jak jsem si chodila ke kamarádce vylévat srdce a ona si přitom brousila zuby na mého manžela.
Celý život jsem tvrdě pracovala na tom, abych něčeho dosáhla. Měla jsem spokojené manželství a skvělou práci, kterou jsem milovala. Měla jsem také úžasnou kamarádku Soňu, které jsem se mohla se vším svěřit. Jediné, co mi chybělo ke štěstí, bylo dítě.
Stejně tak to cítil i můj manžel, a tak jsme se rozhodli, že je nejvyšší čas na rodinu. Bylo mi čerstvých třicet, a tak jsem si vůbec nepřipouštěla, že by mohly přijít nějaké problémy. Jenže přišly.
Otěhotněla jsem téměř ihned, ale v desátém týdnu se objevily komplikace a o miminko jsem přišla.
Šlo to od desíti k pěti
Tato situace se opakovala několikrát. Byli jsme z toho vyčerpaní a zklamaní. Prodělali jsme spoustu vyšetření a věřili, že se nakonec dítěte dočkáme.
Jenže závěr lékařů byl jednoznačný – nebyla jsem zkrátka schopná dítě donosit a pravděpodobnost, že by se to někdy mohlo povést, byla opravdu velmi malá. Zhroutil se mi celý svět.
Náš do té doby bezproblémový vztah začínal mít vážné trhliny. Myslela jsem, že jsme pár, skvělá dvojka, ale najednou mi začalo docházet, že jsme si vlastně už nějaký ten pátek neměli pořádně co říct.
Touha po dítěti nás spojovala a teď, když jsme věděli, že ho spolu nikdy mít nebudeme, se začaly naše cesty rozcházet.
Co se děje?
Já jsem trávila všechen čas v práci a o manžela jsem moc nezajímala. A když už jsem měla chvíli volno, vysedávala jsem u Soni a brečela jí na rameni. Potřebovala jsem dostat z hlavy černé myšlenky, a to mi v jeho přítomnosti prostě nešlo.
Nemohla jsem si tak všimnout, že se s ním něco děje, že také chodí domů až pozdě v noci jako já a že za jeho stále větší odtažitostí není smutek, ale jiná žena. Všechno prasklo přesně rok poté, co jsme se dozvěděli, že asi nikdy nebudeme rodiči. Soňa mě chlácholila, že se každá bouřka nakonec přežene.
No a kdyby se náhodou nepřehnala, tak se prý holt rozejdeme, každý půjde svou cestou a já si třeba najdu někoho jiného, s kým budu šťastná i bez dítěte. Vůbec by mě tehdy nenapadlo, že by mě mohla tahat za nos.
Ten pohled mě bolel
Jednou odpoledne se mi udělalo v práci hrozně špatně. Asi z toho všeho stresu. Je pravda, že jsem v poslední době ani moc nejedla a špatně jsem spala. Kolegyně mě odvezla domů. Lehla jsem si a čekala až přijde manžel z práce.
Jenže ten dlouho nešel, tak jsem ho šla vyhlížet z okna. Nepřítomně jsem zírala na parkoviště před domem.
Auta se tu překvapivě rychle střídala. Najednou z jednoho auta, které mi bylo povědomé, ale v tom šeru jsem si nebyla jistá, vystoupil můj muž a krátce po něm i Soňa.
Vůbec jsem nechápala, kam by ti dva mohli spolu jet, ale sevřel se mi žaludek bolestí, když mi došlo, co to asi znamená.
Moje domněnka se potvrdila ve chvíli, kdy se loučili. Nemohla jsem se na to dívat, bolelo to, ale věděla jsem, že si za to částečně můžu sama. Manžela jsem dlouho odstrkovala a chtěla jsem být sama.
Vlastně jsem mu to neměla ani za zlé, co jsem taky čekala, že? Soně jsem práci hodně usnadnila. Nikdy bych ale netušila, že zrovna ona mě takhle podrazí.
„Proboha, vždyť ona mě v jednu chvíli utěšovala a v tu druhou byla s mým mužem!“ vyděsila mě ta zvrácenost.
Nic jsem mu nevyčítala
Když přišel manžel domů, byl překvapený, že mě vidí. Na nic jsem nečekala a řekla mu, že už to všechno vím. Nezapíral. Sklopil hlavu a mlčel. Bylo zjevné, že je mu situace nepříjemná a stydí se.
Asi čekal jinou reakci, ale já mu řekla, že ho chápu a nic mu nezazlívám, protože to já jsem náš vztah pohřbila.
To já jsem ho vehnala do náruče jiné ženy. Jediné, co mě mrzelo, byl fakt, že si vybral zrovna Soňu. Nebyla jsem si totiž jistá, jestli s ní bude opravdu šťastný. Řekla jsem mu, že bude nejlepší, když se rozejdeme a on bude moc na svém novém vztahu pracovat.
Nejdřív o tom nechtěl slyšet a říkal mi, že mě má pořád rád, že nikdy nepřestal. „Byl jsem jenom strašně osamělý,“ vysvětloval.
Věřila jsem mu každé slovo, dokonce jsem si byla jistá, že by sám jinou ženu nehledal, ale Soňa uměla být urputná, když jí o něco šlo.
Začala jsem zase znovu
Krátce nato jsme se skutečně rozvedli, ale zůstali jsme přátelé. Je to už mnoho let, ale stále jsme v kontaktu. Voláme si o svátcích, popřejeme si na narozeniny či svátek. Není mezi námi žádná zášť. Soně jsem ale neodpustila a úplně ji odstřihla. S manželem se nakonec rozešli a on začal žít s novou ženou a měli rodinu.
Já se odstěhovala do jiného města, změnila práci a snažila se zapomenout. Nakonec ale štěstí potkalo i mě. Poznala jsem jednoho rozvedeného sympaťáka, který měl děti z předchozího vztahu. Takže jsem se vlastně i já své vysněné rodiny dočkala.
Karolína (49), Hradec Králové