Odjakživa miluji zvířata. Rodiče k nim mě a moji sestru vždycky vedli, proto není překvapením, že i v dospělosti jsem vždycky tíhla k tomu, pořídit si domácího mazlíčka.
Když mi bylo 22 let, koupila jsem si irského setra, Bonnyho. Za nějaký čas jsem mu pořídila kamaráda, dalmatina Illyho. A tak to pokračovalo. Psům jsem naprosto propadla a za čas jsem jich doma měla celkem sedm.
Ale není to láska ke psům, o které vám chci psát. Brzy se v mém životě objevil Marek. Seznámili jsme se na jednom školení a hned jsme si padli do oka. Zdál se mi jako ideální muž. Byl soběstačný, vtipný, úspěšný a velmi pohledný. Hned
zezačátku jsem mu řekla, že mám sedm pejsků a připravila jsem ho na to, že je s nimi dost práce a že si na ně bude muset zvyknout. Marek vypadal, že mu to nijak nevadí a říkal, že se těší, až se s nimi seznámí. Jenže už jejich první setkání byla katastrofa.
Nelíbil se ani jednomu ze psů. Nenechali se od něj pohladit, vrčeli na něj a zdálo se, že jim opravdu nesedí. Nezlepšilo se to ani po čase. Vždycky když přišel ke mně domů, byli na něj jako „na cizího“. A pak začaly problémy i mezi mnou a Markem.
Najednou mi začal vyčítat, že mám sedm psů a že nemáme klid ani čas jen sami pro sebe. Pořád dokola jsme se hádali. Já mu říkala, že přeci věděl, do čeho jde. Bylo to ale jen jako bych házela hrách na stěnu. Nakonec mi dal ultimátum: Buď já, nebo psi.
A já se rozhodla pro psy. Asi týden po našem rozchodu jsem potkala jeho kamaráda Dana. Oznámila jsem mu, že už s Markem nejsme a on mi povídá:
„Tak se přeci jen rozhodl pro Janu?“ Nevěděla jsem, o čem mluví, ale ukázalo se, že Marek měl milenku – Janu, se kterou mě podváděl. Dan se omylem prořekl. Dnes jsem ráda, že mě od toho vztahu moji pejsci zachránili. Možná jeho nevěru vycítili, kdo ví.
Simona L., Litoměřice