Jsou místa, která jsou spjata s mým životem více, než kterákoli jiná. Jedním z nich je i stará vrba stojící na břehu rybníka u domu, ve kterém vyrůstala moje maminka, a kde jsem já strávila všechny krásné dny svého dětství.
Ráda se k té vrbě vracím, neboť mě k ní pojí zvláštní nostalgie vzpomínek. Událo se u ní tolik zásadních situací v mém životě, že mám až někdy pocit, jako kdyby byla mou součástí. Mojí první vzpomínkou na toto místo je chvíle, kdy mě k ní přivedla moje babička. Posadila se na lavičku, která byla umístěna přímo v jejích kořenech, vzala si mě na klín a začala se mnou hrát mou oblíbenou dětskou hru.
„Takhle jedou páni!“ jemně mě pohupovala na kolenou a pokračovala: „Takhle jedou sedláci!“
Smála jsem se a raději jsem se jí víc chytila, protože už jsem moc dobře věděla, co bude následovat.
„Takhle jedou kmáni!“ babička se mnou začala třást, jako kdybych se vezla na sedláckém voze s dřevěnými koly na kamenité cestě.
„Jsi moje nejkrásnější holčička!“ přitiskla mě pak k sobě a políbila. „Bůh ti žehnej celý tvůj život“ udělala mi na čele křížek.
„Babi, proč pláčeš?!“ dotýkala jsem se jejích slz, které jí stékaly po tváři.
„To já jen radostí, že mám tak krásnou vnučku,“ usmívala se na mě, ale slzy jí stékat nepřestávaly.
„Škoda, že už tady nebudu, až budeš mít taky tak krásnou holčičku, jako jsi ty,“ znovu mě políbila.
„Ale babičko,“ objala jsem ji. „Ty tady se mnou přece musíš být napořád!“
Babička zemřela, když mi bylo čtrnáct let. Hrozně moc jsem tehdy plakala. Měla pohřeb ve vesnici, kde prožila celý svůj život. Doprovázela jsem jí spolu se svou maminkou na poslední cestě a srdce mě tenkrát bolelo tak moc, že jsem si až myslela, že mi praskne žalem. Když smuteční obřad skončil, babička byla uložena do rodinného hrobu a maminka připravila pro všechny babiččiny přátele a známé hostinu v jejím domečku, utekla jsem tenkrát právě k té staré vrbě. Posadila jsem se na lavičku, na které sedávala moje babička, a plakala jsem. Moje slzy stékaly do kořenů stromu, když náhle zašuměly listy ve větvích a já v něm uslyšela hlas mé babičky, který jakoby mi říkal:
„Neplač, holčičko, budu tady s tebou napořád!“
V duši se mi rozhostil zvláštní klid a já věděla, že kdykoli se sem vrátím, babička tu na mě bude vždycky čekat.
Když jsem se pak seznámila se svou první láskou, Petrem, o kterém jsem tehdy ještě nevěděla, že se stane mým manželem, přivedla jsem ho k té staré vrbě, abych ho ukázala babičce. Petrovi jsem samozřejmě neřekla nic, aby si o mně nemyslel, že jsem se zbláznila, ale tajně jsem doufala, že kdyby se babičce nelíbil, určitě by mi to dala nějakým způsobem najevo. Seděli jsme spolu s Petrem pod stromem, dívali se na klidnou hladinu rybníka a já poslouchala tichý šepot listů. Všechno bylo tak klidné a jakoby celá krajina byla naplněna stejně velkou láskou jako moje srdce. Nic zvláštního se nestalo a já si byla jistá, že mi Petra babička schválila.
Vdávala jsem se v místním kostele, kde jsem byla také pokřtěná. Na mou a Petrovu svatbu se přišli podívat všichni lidé z vesnice, kteří mě znali odmalička.
„Kdyby tě tak viděla tvoje babička!“ řekla mi jedna teta a pohladila mě.
„Vím, že mě vidí,“ odpověděla jsem jí. Byla jsem si tím naprosto jistá. Když jsme pak s Pavlem vycházeli z kostela, zastavili jsme se oba u babiččinýho hrobu, abych se s ní podělila o své štěstí.
„Babičko, čekám dítě,“ řekla jsem jí tu zprávu jako první, i když Pavel ji slyšel spolu sní. Vzal mě do náruče a objal tak silně, že mě málem rozmáčknul. A babička se na mě dívala ze své fotky na náhrobku svým krásným upřímným úsměvem.
Když se nám pak Leontýnka narodila, přinesla jsem jí babičce také ukázat. S Pavlem jsme se rozhodli, že v době mé mateřské budeme bydlet v babiččině domě na venkově. Do práce to Pavel neměl daleko, mohl dojíždět každý den, a já jsem měla možnost strávit tu nejlepší mateřskou ve svém rodném domě uprostřed panenské přírody, jako se to nepoštěstí málokteré ženě. Možná i díky tomu jsem přišla do jiného stavu podruhé. A stejně jako kdysi mě vozila babička na kolenou, teď chovám i své dvě malé děti. Moji písničku doprovází šumění listů staré vrby, ve kterých slyším hlas mé babičky:
„Buďte šťastné, moje děti, buďte jenom šťastné.“
Maruška, 28 let, jižní Čechy
