Malé dítě má ta nejrůznější přání. Mezi ta moje patřila jedna drahocenná věc, kterou jsem se nesměla ani dotknout. V dospělosti jsem si ji po smrti babičky vydupala.
Když jsem byla malá, bydleli jsme s rodiči v malém městečku na jihu Moravy. Rodiče bývaly hodně pracovně vytíženi, proto mne často hlídala babička. Po smrti dědy žila už ve svém domečku nedaleko našeho bytu sama. Zas tak úplně sama však nebyla.
Ráda se obklopovala krásnými věcmi, které jí připomínaly její mládí.
„Na tu skleněnou vitrínu nikdy nesahej, všechny věci v ní jsou příliš vzácné a mohly by se rozbít,“ nezapomínala mi babička při každé příležitosti upozornit, abych si dávala pozor na její poklady.
Krásná dřevěná skříňka měla prosklenou čelní stěnu, aby bylo dobře vidět na všechny ty krásné věci, které se schovávaly uvnitř.
Barevné porcelánové hrníčky s podšálky, ozdobné brože a knoflíky, různé mističky, malé ručně malované obrázky nebo dřevěné titěrné hračky – to vše se ve skříňce nacházelo. Kromě toho tu však bylo ještě něco. Jedna věc, která mne lákala ze všeho nejvíc.
Krásná porcelánová panenka. Měla zlaté vlasy až po pás, modrá očka a oblečena byla do malovaných červených šatů zdobených modrými drobnými kytičkami.
Byla tak roztomilá a pokaždé, když jsem jí u babičky za sklem spatřila, měla jsem neskutečnou touhu ji pochovat a trochu si s ní pohrát.
Nejsem stejná babička
Často jsem sedávala v obýváku a představovala si, jaké by to asi bylo, kdybych si jen na malou chvilku mohla panenku ze skříňky vytáhnout. Vždyť bych jí určitě neublížila, střežila bych jí jako oko v hlavě, aby nespadla a nerozbila se.
V uších mi však stále zněla babiččina slova a proto jsem se nikdy neodvážila. Krásná panenka, které babička říkala princezna Agnes, si na mou náruč musela počkat desítky let. Roky plynuly, já se vdala a s manželem se přestěhovala do jiného města.
Když přišla smutná zpráva o babiččině úmrtí, zaplavil mne smutek. „Pohřeb bude v pátek,“ oznámila mi do telefonu maminka, která smuteční akt zařizovala. „ A doufám, že přijedeš, něco tu totiž po babičce máš,“ řekla mi maminka do telefonu.
Po pohřbu jsme se vydali k babičce domů, kde byl připraven smuteční kar. Když jsem uviděla mou milovanou panenku z dětství, začala jsem plakat. Otevřela jsem skleněnou vitrínu a poprvé v životě jsem si ji pochovala. Byla tak křehká! Už jsem ji nemohla opustit.
Dnes bydlí panenka s námi. Za sklem ji ale nemám a když si na ní chtějí moje vnučky sáhnout, nezakazuji jim to. Jen vždy dohlížím, aby se vzácné panence nic nestalo.
Anna (71), Ivančice