Byla jsem městské dítě, dokonce velkoměstské, protože Brno opravdu velkým městem je. Proto jsem si zvykla na určitý přepych.

Nikdy bych si bývala nepřipustila, že to všechno, s čím bylo spjato mé dětství, bych dokázala opustit. A přece se našel muž, kvůli kterému jsem to udělala.

Štěpán byl sice také z Brna, ale hned na prvním rande mi líčil, jak má města až po krk a touží po venkově. „Jen si představ – jarní příroda, ptáci zpívají, stromy kvetou a my dva jdeme polní cestou domů,“ snil nahlas.

„V létě sedneme na kola a pojedeme k rybníku, někam, kam nechodí moc lidí. Na podzim se budeme dívat, jak barevné listí na stromech prozařuje slábnoucí sluníčko a potom je sfoukává studený vítr s deštěm.

A v zimě napadne tolik sněhu, že budeme mít problém někam se dostat. Všude kolem ticho, bílo a mráz…“

„Představy máš hezké,” ocenila jsem jeho projev. „Ale znáš nějaké takové místo?“ „Možná,“ řekl tajemně. „Ovšem přivedu tam až svoji nevěstu.“ „Jé, tak to mám tedy smůlu,“ řekla jsem. „To se musíme rozejít hned na první schůzce.

Mě totiž z Brna nikdo nedostane a chodit s někým, kdo vidí budoucnost jinak než já, by byla ztráta času.“ Samozřejmě jsem spíš žertovala než abych myslela svůj názor vážně.

Láska dokáže změnit sebevíce pevný názor. Poznala jsem to na vlastní kůži. Moje zásadní nechuť k životu na venkově postupně brala za své – tím víc, čím silněji jsem Štěpána měla ráda. Po půl roce známosti jsme začali plánovat svatbu.

Zatím jsme bydleli v Štěpánově bytě, kam jsem se po třech měsících chození natrvalo přestěhovala. Byl to sídlištní dva plus jedna, který jsme měli sami pro sebe. Patřil Štěpánovým rodičům, ale ti byli dlouhodobě pracovně v zahraničí.

O místě, kam Štěpán přivede svoji nevěstu – jak se zmínil na naší první schůzce – nepadla za celou dobu už ani zmínka.

Nevěstou jsem se stala jednoho časně jarního dopoledne. Měli jsme hodně svatebních hostů – kromě mých a Štěpánových rodičů (ti kvůli obřadu přijeli do Brna na týden dovolené) se dostavili skoro všichni pozvaní. A že jich bylo!

Přišli nejen všichni moji i Štěpánovi spolupracovníci, ale já schválně rozeslala oznámení i bývalým spolužákům ze střední školy. A protože jsem vždycky byla za hvězdu, hlavně z řad kluků, dnes už tedy mladých mužů, se dostavili skoro do jednoho.

Na svatební hostinu se všichni už nevešli, nicméně moje bývalá nejlepší kamarádka Jitka, se kterou jsem celou střední školu seděla v jedné lavici, pochopitelně nechyběla.

Občas jsme se scházely i v současné době, ale od té doby, co se vdala a narodilo se jí dítě, neměla už tolik času.

Během hostiny nás Jitka oslovila: „Vy si můžete pískat, hned máte kde bydlet… To já s manželem jsme žili první rok v podnájmu.“ „Jenže naši se za rok vrátí z ciziny a budeme na tom podobně,“ odpověděl Štěpán.

„Ledaže…“ „Ledaže co?“ obrátily jsme se na něj s Jitkou skoro současně. „No, pokud se mi podaří Klárku přemluvit, budeme mít třeba vlastní dům,“ pokračoval Štěpán. „K tomu jí musíš přemlouvat?“ divila se Jitka, zatímco já si v duchu řekla: tak, a je to tady!

Zrovna ve svatební den. „Víš, ono je to mimo Brno. Vlastně ani v žádném městě nebo městečku. Je to taková malá vesnička, asi třicet baráků,“ líčil Štěpán. Viděla jsem, že se svých představ v žádném případě nevzdal.

Kupodivu mi to však nevadilo tolik, jak bych předpokládala. Když je člověk skutečně celým srdcem zamilovaný, šel by se svojí láskou třeba až na kraj světa…

Nemohla jsem popřít, že jsem na ten Štěpánův zázrak zvědavá. Jednalo se o pozůstalost po jeho dědečkovi. Stala se kdysi předmětem rodinných sporů a než se vyřešily, domek pěkně zchátral. Skoro nikdo tam nejezdil, aby nepopudil druhou stranu sporu.

Konaly se tam prý vždy jen společné výpravy, které končily hádkou o to, kdo zaplatí kterou opravu. Teprve v posledním roce se věci vyřešily ve prospěch Štěpánovy rodiny. Jeho rodiče odkoupili druhou polovinu nemovitosti a ta jim teď patřila celá.

Nejprve měli v úmyslu vybudovat si z ní letní rezidenci, aby měli kde trávit víkendy, až se vrátí ze zahraničí. Štěpánova svatba ale všechno změnila a bylo dohodnuto, že domek převedou na svého syna, který se tam odstěhuje. Tedy… pokud já budu souhlasit. Všechno tedy záviselo na jediném mém „ano“.

Cestu do vesnice, kde se domek nacházel, jsme si naplánovali hned týden po svatbě. Odbočili jsme autem z hlavní silnice a zamířili do kopce po malé úzké silničce.

Poté, co jsme vjeli do vesnice, která se měla stát naším budoucím domovem, mi ale začalo trochu víc bušit srdce. „Doufám, že to není tamhleten oprýskaný a napůl zbořený dům,“ znejistěla jsem při pohledu na poměrně velkou, ale nevzhlednou budovu.

Štěpán se zatvářil provinile a já hned věděla, že dům, na který jsem ukázala, je právě oním cílem naší cesty. Posmutněla jsem. Štěpán si toho všiml, sundal ruku z volantu a sevřel ve své dlani mé prsty. „Tohle je jen začátek, lásko.

Každé království se musí nejprve postavit.“ Měla jsem na jazyku desítky otázek. Kde vezmeme peníze na to, aby se z té polorozpadlé trosky stal domov pro nás a později i pro naše děti? Jak daleko je odtud nejbližší prodejna, doktor, kino?

Co tu vlastně žije za lidi? Dá se tu sehnat nějaká práce? Z čeho budeme živi?

Některé místnosti mohly být snad dříve útulné, ale na všem se podepsal zub času. Stěny byly vlhké, malba opadaná, všude to páchlo zatuchlinou… Nedovedla jsem si představit, že bych se položila do staré dřevěné postele.

Připadalo mi, že v ní chytím nějakou nemoc. „a půdě jsou molitany na přespání,“ řekl Štěpán. „Přivezl jsem je sem před rokem. Položíme je na zem a vlezeme si do spacáků. Vzal jsem je s sebou, jsou v kufru auta. Vlastně nám možná bude stačit jeden,“ mrkl na mě.

Mně však do milostného žertování moc nebylo. Najednou jsem si uvědomila, že to všechno Štěpán myslí vážně, že nejde jen o nějaký pokus nebo vybočení z normálního běhu života. On se sem chce doopravdy nastěhovat.

A já, jako zamilovaná a poslušná novomanželka, ho budu následovat. Dokážu na sebe vzít takovou oběť? Co jiného mi zbývá… „No tak, nebuď smutná,“ utěšoval mě pak Štěpán v noci pod spacákem, po krásném něžném milování. „Víš, jak se to říká:

zespoda je každá hora vysoká. Ale ve dvou se nahoru šplhá lépe.“ Štěpán spokojeně usnul. Já ležela v jeho objetí a spát jsem nemohla. Každou chvíli se odněkud ozývaly různé zvuky a vzbuzovaly ve mně děsivé představy armád myší a pavouků, které krouží kolem nás.

První noc v novém domě… Prý se vyplní to, co se zdá. Ale mně se asi nebude zdát nic. A ostatně, mám pořád ještě možnost říci „ne“. Uklidňovala jsem se tím tak dlouho, až jsem někdy hodně pozdě v noci usnula také…

Ráno bylo moudřejší večera. Štěpán udělal jednu dost chytrou věc: vzal mě za ruku a provedl mě po okolí. Musela jsem uznat, že všechny nedostatky a hrůzy, které se mi zatím jevily v souvislosti s domem, se při té procházce v mé mysli zmenšovaly.

„Co kdybychom sem jezdili jen na víkend?“ navrhla jsem nesměle, ale dopředu jsem věděla, co Štěpán odpoví. „A kde bychom bydleli, až se vrátí naši?“ zeptal se. „Zkus si představit, že bych řekla ne.

Kde bychom bydleli v takovém případě?“ odpověděla jsem otázkou. Štěpán se zatvářil starostlivě. Bylo vidět, jaký těžký vnitřní boj svádí. Moc chtěl, aby se mi tady líbilo.. abych přikývla, že si zde vybudujeme to vysněné království.

Na druhou stranu mě měl tolik rád, že by mu vadilo, kdybych měla kvůli splnění jeho představ nějak trpět. „Nemusíš mi odpovídat hned dnes,“ řekl, když jsme se chystali na zpáteční cestu.

„Pokud bychom ten dům měli začít dávat pro sebe do pořádku, je nejvyšší čas začít, aby se do zimy všechno stihlo. Je tu práce na celé jaro, léto i kus podzimu…“ nenápadně na mě tlačil. „Něco mi slib,“ navrhla jsem po krátké úvaze.

„Pokud by se ukázalo, že to nezvládám, že bydlení na takovém odlehlém místě pro mě zkrátka není, odstěhujeme se odtud do města. Prostě někam, kde jsou lidi. Slibuješ?“ Podali jsme si na to ruce a políbili se.

„Tak, a teď mi řekni, jak všechny ty práce budou probíhat a kdo je udělá,“ vyzvala jsem ho potom.

Uměla jsem dost věcí. Máma mě naučila slušně vařit. Nevadilo mi, že se o Štěpána starám, že peru prádlo, žehlím košile a tak dále. To, že se stanu ženou devatera řemesel, mě však nenapadlo ani ve snu.

Štěpán sice sehnal na některé práce řemeslníky, protože přes svůj elán a šikovnost na všechno zdaleka nestačil. Já jsem si ale oddřela spoustu pomocné práce.

„Jestli se někdy vrátíme do města, asi si požádám o místo u stavební firmy jako pomocná dělnice,“ volala jsem na manžela jednu sobotu, když jsme dokončovali opravu střechy. Byla to cesta plná dřiny. Bojovala jsem…

ovšem když jsem si v horkém letním odpoledni představovala, jak jsem mohla ležet někde na plovárně, narušovalo to moji „pracovní morálku“. Jedině Štěpánova přítomnost mi dodávala další sílu.

„Neboj, když zvládneme tohle, pak všechny další těžkosti se budou zdát jako maličkosti,“ konejšil mě. Stále měl sklony se mi omlouvat za to, do čeho mě vlastně zatáhl.

Na druhou stranu jsem však pomalu, ale jistě začínala být pyšná na všechno, co už jsme udělali. Dům se nám měnil pod rukama a začínala jsem si na něj pomalu zvykat. Ostatně, přizpůsobovala jsem si ho k obrazu svému…

S finančním zabezpečením jsme si nemuseli dělat starosti. Štěpán měl k dispozici rodinný účet. Díky lukrativnímu zaměstnání jeho rodičů na něm byly docela slušné prostředky. Od práce nás to však stejně neuchránilo.

Každý pátek odpoledne jsme vyráželi směr naše království. Každou neděli pozdě v noci jsme se utahaní a sedření vraceli do našeho brněnského bytu. Společné dílo nás postupně sbližovalo ještě něčím jiným, než byla počáteční hluboká zamilovanost.

Stávali se z nás zároveň i kamarádi, společníci, spolubojovníci… A nyní, když už jsem našemu domku obětovala tolik svých sil a vtiskla mu část své osobnosti, mi myšlenka na trvalý pobyt v něm připadala už mnohem přijatelnější. Ba co víc, docela jsem se na tu změnu těšila…

Blížil se konec léta a s ním nastával čas rozhodnutí a určitých kroků, které bylo nutno udělat. Dát výpověď z práce. Přestěhovat všechny věci z brněnského bytu.

Najít si práci tady na vesnici – to se týkalo hlavně mě, protože Štěpán už byl domluvený v jednom nedalekém městečku. „Stejně to tvé zaměstnání nebude nadlouho,“ řekl Štěpán. „Jak to?“ zajímala jsem se. „No, mateřská dovolená a tak…“ naznačil. Usmála jsem se.

Pak jsem ale smutně prohlásila: „Myslím, že se tu s dítětem budu cítit hrozně sama. Ty budeš celé dny někde v práci a já tu nemám ani žádnou kamarádku.“ Byla to pravda, za celou dobu, co jsme do vesnice pravidelně dojížděli, jsme se s nikým nesblížili.

Jednak jsme na to pro práci ani neměli čas a pak – pro všechny jsme stejně byli jen namyšlení bohatí Brňáci, kteří si upravují chalupu pro příští dovolené. O tom, že zde chceme bydlet natrvalo, se asi příliš nevědělo.

Štěpána ve vesnici sice trochu znali z jeho mládí, kdy sem jezdíval na prázdniny za dědečkem, ale teď už to byl pro lidi ve vesnici jen městský „nafoukanec“.

Zatím se to dalo vydržet. O víkendu na venkov, přes týden v Brně. Snažili jsme se chodit co nejvíc do kina, do divadla, na výstavy, na Špilberk, k přehradě.

O tohle všechno brzy přijdeš, říkala jsem si v duchu a připadala si jako odsouzenec, který má být odvezen na daleké ostrovy. V práci jsem skončila posledním zářijovým dnem. Štěpán také. Šli jsme to oslavit do naší oblíbené vinárničky.

Moc jsme slavení však nepřeháněli, protože druhý den měly začít přípravy na stěhování. Když jsme pak nakládali krabice s věcmi do stěhovacího vozu, měla jsem slzy na krajíčku. Se stěhováním nám pomáhali moji rodiče.

V našem novém domově se byli v létě dvakrát podívat. Táta moc pomáhat nemohl, se svým částečným invalidním důchodem.

Máma mi pak pomohla s celkovým úklidem po všech stavebních úpravách a přitom mnohokrát vyslovila pochybnosti o tom, že svoji novou roli venkovské mladé paní zvládnu a že se mi bude líbit. No to ti tedy pěkně děkuji, mami, myslela jsem si v duchu.

Já sama s podobnou nejistotou zuřivě bojuji a ty mě v ní budeš ještě podporovat…

Jakmile byl stěhovací vůz naložen a zabouchly se dveře jeho nákladního prostoru, připadalo mi, jako by to byla tečka za mým dosavadním životem. Štěpánovi se také trochu třásla ruka, když naposledy zamykal dveře bytu, ve kterém jsme spolu půl roku žili.

Naši si sedli dozadu do auta, Štěpán řídil a já se uvelebila na sedadle spolujezdce. Stěhovací vůz jel za námi. Namísto rozvíjení radostných plánů vládlo v autě mlčení. Projeli jsme kolem cedule s přeškrtnutým nápisem „Brno“ a já se otočila a mávala.

„To horší máme už za sebou, teď přijde jenom to lepší,“ pronesl Štěpán sebevědomě poté, co se před námi objevil náš nový domov. Byl na něj úplně jiný pohled než tenkrát, týden po svatbě, když jsme sem přijeli poprvé. Zvenčí i uvnitř působil čistě, útulně, zářil novotou…

Během nošení věcí ze stěhovacího auta do domu se náhle ochladilo, obloha se zatáhla a začalo drobně mžít. Než jsme spolu se stěhováky všechno odnosili, docela jsme provlhli a prochladli.

Uvařila jsem všem kávu a čaj a sedli jsme si na chvíli v kuchyni, kde zůstal starobylý nábytek, jen mírně upravený. Připadala jsem si v tu chvíli skutečně jako v nějaké kouzelné chaloupce. Elektrické topení vnitřní prostory hezky vyhřívalo.

Idylka se však z duše rychle vytratila ve chvíli, kdy rodiče přisedli do kabiny stěhovacího vozu, který je měl zavézt zpátky. Štěpán je sice přemlouval, ať zůstanou, že je druhý den odveze na vlak, ale oni nechtěli.

Vůz odjel a já se za ním dlouho dívala a bylo mi smutno. Po tváři se mi kutálela slza. „Pojď domů, ať nepromokneme,“ vybídl mě manžel tiše. Domů… Budu tady opravdu doma?

Zima přišla do vesnice dost brzy, už začátkem listopadu napadl první sníh. Seděla jsem u okna a hleděla na nevlídný podvečer venku. „Nemám práci. Nemám kamarádky. Nikam nechodíme. Dívat se na televizi mě nebaví – beztak se tu chytí jen dva programy.

Jsme tady přes měsíc a já už si začínám připadat jako ve vězení. Jsem asi přece jen až moc městské dítě, lásko,“ povzdechla jsem si. „A co děťátko?“ pohladil mě Štěpán něžně po ruce. „Děsím se, že bych měla v tomhle nečase jezdit po doktorech na kontroly.

Kdyby se tu alespoň někam dalo jít. Ale tady není ani prodejna a na nákup se musí přes kopec do vedlejší vesnice,“ řekla jsem lítostivě. Bezútěšný stav, který se pomalu zmocňoval mé duše, začal mít vliv i na náš vztah.

Dokonce jsme se několikrát pohádali kvůli hloupostem, třeba když Štěpán zapomněl v městečku koupit něco, co jsem mu napsala. Mírně se to zlepšilo jednoho odpoledne, kdy Štěpán s rukou za zády prohlásil:

„Něco pro tebe mám,“ a než jsem mohla hádat, co to je, mňoukáním se prozradilo malé kotě samo. Byla to kočička a dali jsme jí jméno Ťapka. Na pár dní mi zvedla jeho přítomnost náladu, než jsem si na něj zvykla a vše se vrátilo do starých kolejí.

Pak napadlo hodně sněhu, metrové závěje a nedalo se ani chodit přes kopec za nákupem. „Co mám dělat? Stavět si sněhuláky?“ ptala jsem se zoufale Štěpána. Poptával se mi sice po nějakém zaměstnání, ale vypadalo to beznadějně.

Celý život tady budu zavřená a osamělá… „Tak sem pozvi nějakou kamarádku,“ navrhoval mi Štěpán. „Myslím, že každá by odtud po jednom dni utekla,“ prohlásila jsem nešťastně…

Jednoho nedělního odpoledne koncem listopadu jsem to už nevydržela. „Chci se vrátit,“ vybuchla jsem plačtivě, jako dítě, které si chce zpátky vytrucovat zabavenou hračku. Manžel se tvářil zčásti bezradně a zčásti rozzlobeně.

„Dej mi klíče od brněnského bytu, prosím tě,“ požádala jsem ho. Neochotně mi je podal a zeptal se přitom: „Jak se dostaneš do Brna?“

„Mně je to jedno. Já už tady prostě nechci být,“ vzlykla jsem. Když mě chtěl Štěpán obejmout, ucukla jsem. Místo toho jsem si dala do batohu pár nejdůležitějších věcí, vzala si na sebe teplou zimní bundu a čepici a šla se obout.

Štěpán se nejprve tvářil, že mi odejít nedovolí, ale pak si jen sedl na židli a nešťastně se za mnou díval. Jako v horečce jsem se prodrala závějemi na zasněženou cestu a bezmyšlenkovitě se vydala směrem, o kterém jsem věděla, že vede na hlavní silnici.

Mlhavě jsem měla zapsáno v povědomí, že odtamtud v neděli k večeru jezdívá „víkendový“ autobus. Cesta sněhem byla únavná a vyčerpávající, ale mé odhodlání nijak nenarušila. Cítila jsem, že nemám jinou možnost.

Několikrát jsem se ohlédla, jestli za mnou Štěpán nejde nebo nejede autem. Kdyby tak chtěl odejít se mnou… Ale on si zůstal uprostřed toho svého snu, do kterého mě zatáhl…

Měla jsem štěstí: k zastávce jsem dorazila pár minut před příjezdem autobusu. Pár vteřin jsem ještě zaváhala a ptala se sama sebe, co to vlastně dělám a jak to skončí. Potom jsem nastoupila… V Brně jsem poznala, jak moc mi město chybělo.

Vychutnávala jsem si to množství lidí, světla desítek aut, semafory, hospody… V bytě, kde jsme předtím prožili tolik hezkého, moc vybavení nezůstalo. Na přenocování to ale stačilo. Usnula jsem, sotva jsem zavřela oči. Druhý den jsem přemýšlela, co dál.

Rodiče jsem svojí náhlou přítomností ve městě nechtěla zneklidňovat. Zavolala jsem kamarádce Jitce a ta se divila: „Ty jsi zase v Brně? Tak se můžeme sejít. Co třeba ve čtvrtek? Já dřív nemůžu.“ Předběžně jsme se tak dohodly.

Celé pondělí jsem strávila tím, že jsem chodila po Brně a těšila se ze známých míst. Padal déšť se sněhem a ve studené plískanici to nebyla příjemná procházka. Přesto mi bylo teplo na duši. Hlava mi už úplně vychladla a cítila jsem se volněji.

Večer jsem ležela na podlaze, dívala se do stropu a přemýšlela, co asi zrovna dělá Štěpán. Jak snáší skutečnost, že je teď sám? Pojednou se mě zmocnila touha mít manžela vedle sebe, pohladit ho, políbit…

Z lítostivého snění mě vytrhlo zazvonění zvonku u dveří. Nejprve jsem se polekala, ale pak se přikradla ke vchodu a podívala se kukátkem. Za dveřmi stál Štěpán! Radostně jsem otevřela a bez jediného slova se mu vrhla do náruče.

„Stýskalo se mi po tobě,“ říkal a hladil mě po vlasech. „Hodně jsem o tom všem přemýšlel. Nemůžu tě nutit do něčeho, co ti není vlastní. Pokud budeš chtít, tak ten dům prodáme a přestěhujeme se.“

Hlavou mi proběhly vzpomínky na všechny víkendy, které jsme tam na vesnici strávili. Na sny a plány mého manžela, které jsem přijala za vlastní. „Já to ještě zkusím. Nechci, aby sis myslel, že jsem tak rozmazlená,“ usmála jsem se.

V rychlosti jsem posbírala věci, které jsem včera vybalila z batohu, zamkli jsme a seběhli dolů po schodech. V autě na mě čekala naše kočička Ťapka. „Byla celý den sama doma a hrozně mňoukala. Musel jsem ji vzít s sebou,“ řekl Štěpán.

„Neboj se,“ pohladila jsem kotě po hlavičce. „Už jedeme domů. A zítra si spolu zase budeme hrát, jo?“ Auto se rozjelo. Smířená s osudem jsem zavřela oči a hladila kocourka, který vděčně a spokojeně předl…

Klára (26), Brno