Když jsem ho poprvé spatřila na podzimním plese, měla jsem pocit, že se na zastavil čas. V sále voněly chryzantémy, za vysokými okny se snášelo barevné listí.
Orchestr právě začal hrát valčík. Stál u dveří v tmavém obleku, trochu nesměle se usmíval a já nedokázala odtrhnout oči od jeho tváře.
Bylo mi osmnáct a do té chvíle jsem si myslela, že láska na první pohled existuje jen v románech, které jsem tajně četla pod peřinou. Pak ke mně přišel a požádal mě o tanec. Jmenoval se Tomáš a měl oči, ve kterých jsem se ztratila.
Celý večer jsme protančili, povídali si a smáli se. Když mě doprovodil domů, zastavili jsme se v kaštanové aleji. „Uvidíme se zítra?“ zeptal se. Přikývla jsem a v tu chvíli už jsem věděla, že jsem potkala muže svého života.
Nechci tě ztratit
Tomáš mě miloval, o tom jsem nepochybovala. Nosil mi růže, čekal na mě před školou. Jenže zatímco jsem plánovala svatbu, mluvil o vysoké škole a cestování. „Vždyť jsme ještě tak mladí, miláčku,“ říkával, když jsem nadhodila, že bychom se mohli vzít už na jaře.
„Nechci tě ztratit, ale nechci se ani ženit jen proto, že se bojíš čekat.“ Ta slova mě bolela víc, než jsem si chtěla přiznat. Bála jsem se, že mě jednou přestane milovat, že potká jinou a já zůstanu sama se svými sny o společném domově.
Čím víc mě uklidňoval, tím naléhavěji jsem na něj tlačila. Přišel večer, kdy mi Tomáš tiše řekl, že si potřebujeme dát pauzu. Odešel a já poprvé pochopila, jak prázdný může být pokoj, v němž ještě před chvílí zněl smích milovaného člověka.
Několik týdnů jsme se neviděli. Předstírala jsem před kamarádkami, že jsem nad věcí, ale v noci jsem plakala do polštáře. Teprve tehdy mi došlo, že láska není závod a že prsten na prstu věčnou lásku nezaručí.
Dočkala ses
Když se blížila maturita, potkali jsme se náhodou před školou. „Chybíš mi,“ řekl prostě. Rozplakala jsem se a on mě objal tak pevně, jako by mě už nikdy nechtěl pustit.
Přiznala jsem, že jsem chtěla svatbu tak brzy hlavně proto, abych měla jistotu, že mě neopustí. On mi zase vysvětlil, že mě nikdy nepřestal milovat, jen potřeboval vědět, že se bereme z lásky, ne ze strachu. Poprvé jsem ho opravdu poslouchala.
Dohodli jsme se, že dokončíme školu a potom se rozhodneme, co dál. A tak se také stalo. Po maturitě, v červnu, jsem stála před oltářem v jednoduchých bílých šatech, s kyticí pivoněk v rukou a s očima plnýma slz štěstí.
Když mi Tomáš navlékl prstýnek, zašeptal: „Vidíš? Dočkala ses.“ Usmála jsem se a políbila ho. A když mě večer poprvé oslovil „moje ženo“, připadala jsem si jako nejšťastnější dívka na světě.
Veronika (64), Františkovy Lázně
