Po manželově smrti se o mě příbuzní začali nečekaně zajímat. Nejdřív mě jejich starostlivost těšila, pak mi ale došlo, že to nebude jen tak.
Ve svém pražském bytě žiju už dlouhá léta. S manželem jsme ho kdysi pořídili za částku, která by dnes nestačila ani na pořádné auto. Teď má hodnotu několika milionů. Pro mě ale zůstává především domovem plným vzpomínek.
Jenže po manželově smrti se najednou začalo řešit, jestli je pro mě tak velký byt ještě vhodný. A já postupně získávala pocit, že některým příbuzným dělá větší starost moje nemovitost než moje zdraví.
Nejdřív jsem byla dojatá
Syn začal chodit častěji, snacha nosila koláče a vnučka mi pomáhala s telefonem. Jenže téměř při každé návštěvě se řeč stočila na byt. Jestli zvládám úklid, zda se nebojím být sama a jestli mám uspořádané důležité dokumenty.
Napadlo mě proto jejich starostlivost vyzkoušet. Při jedné návštěvě jsem se syna několikrát zeptala na věk jeho dcery. Jindy jsem postavila hrnec vedle sporáku a tvrdila, že nevím, jak se tam dostal.
Při obědě jsem zase hledala kabelku, kterou jsem měla na klíně. Připadala jsem si jako herečka v komedii, ale rodina mi všechno uvěřila.
Zaslechla jsem jejich plán
Během několika týdnů se jejich chování změnilo. Snacha na mě začala mluvit jako na malé dítě a syn mi nabízel, že převezme placení složenek. Vnučka se vyptávala, kde schovávám smlouvy.
Pak jsem jednou zaslechla rozhovor v předsíni. „Musíme to vyřešit včas,“ šeptala snacha. „Dokud ještě dokáže podepisovat. Když se jí to zhorší, bude pozdě.“ Pak padla slova o přepsání bytu.
Stála jsem za dveřmi a nemohla uvěřit vlastním uším. Moje malé divadlo zabralo! Jenže místo obav o zdraví se rodina začala zajímat o majetek. Rozhodla jsem se nic nedat najevo.
Připravila jsem překvapení
Navštívila jsem notářku a nechala si poradit, jak naložit se svým majetkem. Část úspor jsem v závěti určila mladší sestře, která za mnou pravidelně jezdila z Hradce Králové, a něco také vnučce od dcery, která mi každý pátek volala. S bytem jsem měla jiný plán.
Přála jsem si, aby po mé smrti sloužil starším ženám, které přišly o domov. Notářka mi vysvětlila, jak moje přání právně ošetřit. Potom jsem pozvala synovu rodinu na slavnostní nedělní oběd. Upekla jsem kachnu, prostřela sváteční ubrus a čekala, co se bude dít.
Úsměvy jim rychle zmizely
Syn dorazil s kyticí, snacha mě usadila a nabídla se, že všechno naservíruje. Po obědě jsem položila na stůl obálku. „Abyste si nemuseli dělat starosti, co bude s mým majetkem,“ oznámila jsem. Syn se usmál a snacha se nedočkavě naklonila.
Když si však přečetli moje rozhodnutí, úsměvy zmizely. „To přece nemůžeš myslet vážně!“ vyhrkla snacha. „A proč ne?“ zeptala jsem se. „Vždyť jste chtěli, abych měla všechno v pořádku.“ Pak jsem jim přiznala, že jsem na nic nezapomínala.
Jen jsem chtěla zjistit, proč za mnou najednou tak často chodí. Od té neděle návštěv výrazně ubylo. Mrzí mě to, ale když teď někdo zazvoní, alespoň nemusím přemýšlet, jestli přišel za mnou, nebo za mým bytem…
Jiřina K. (78), Praha