Letošní Dušičky byly strašné. Zjistila jsem totiž, že můj vnuk je hrozný lump. To poznání mě zasáhlo tak, že už několik dní nemohu spát.
Letos jsem se na hřbitov vypravila sama. Vždycky mě doprovázela dcera, ale v tomto roce ležela po operaci v nemocnici. Můj dospívající vnuk mi oznámil, že o víkendu má brigádu. Takovou, na které si vydělá dost peněz.
Pochválila jsem ho, že si při studiu snaží vylepšit kapesné. Po obědě jsem zabalila svíčky, dekoraci a vydala se na hřbitov. Poté, co jsem upravila hrob, jsem ještě chvíli zůstala s naším zesnulým tátou. Úplné ticho najednou prořízl výkřik:
„Někdo nám ukradl věnec!“ Rychle jsem se vydala tím směrem. Stála tam stará paní a nevěřícně kroutila hlavou „Představte si,“ začala mi vyprávět, „včera jsem dala na hrob věnec a kytičku a teď jsem se zastavila, že zapálím svíčky. A všechno je pryč! Vyrábím si dekoraci na hrob sama, nemám na ty drahé v obchodech peníze.“
Zloděj!
Bylo mi jí líto. Co to může být za hyenu, která něco takového udělá? Uplakané ženě jsem nabídla pomoc. „Půjdeme se projít po hřbitově. Třeba ten váš věneček najdeme.“ Ale naše pátrání bylo zbytečné. Došly jsme až na konec k bráně a rozloučily se.
Neušla jsem ani třicet kroků, když se znovu ozval křik. „Vy jste ukradl můj věneček! Zloděj!“ Vyrazila jsem rychle směrem k té ženě. Byla jsem zvědavá, co to může být za člověka, který krade na hrobech. Najednou jsem se ale dívala do očí vlastního vnuka.
„Babi, co tady děláš? Nevěř té bábě, všechno si vymyslela!“ Jenže ta paní už vítězoslavně zvedla „svůj“ věnec. Bylo na něm vidět, že rozhodně není z obchodu. „Takhle okrádat nebožtíky! Co jste to za rodinu?“ Na ta slova jsem neměla odpověď, hrozně jsem se styděla.
Pěkná brigáda…
Vnuk se vymlouval, že vůbec netušil, že je věnec kradený, že mu „zboží“ dodává kamarád. On jen pak prodává… „Tak takovou sis našel brigádu?“ Odcházela jsem domů se strašným pocitem, že mám v rodině hřbitovního zloděje. Doma mi to zase chtěl vysvětlovat, ale já se na něj nedokážu ani podívat.
Ivana (66), Praha