Do Jana jsem se zamilovala na první pohled. A protože se tehdy o antikoncepci zase tak moc ještě nemluvilo, tak jsem během několika týdnů zjistila, že jsem v jiném stavu.
Studovala jsem tehdy na vysoké a na tehdejší dobu a v mé tehdejší situaci to byl docela malér. Ale mladý člověk to vidí jinak, a tak jsem i zdárně odmaturovala.
Jakmile se tak stalo, dostali jsme od rodičů k obývání chalupu na Šumavě, a tam jsme začali žít jako pár. Postupně se nám narodila dvě děvčátka. Zdravá byla díky tomu horskému vzduchu až až, zato s Janem to šlo z kopce.
Ta chalupa byla v horách, a tak tam bylo po většinu roku žití dost krušné. A Jan stejně jako já jsme nebyli na ten tvrdý život v horách zvyklí. Zatímco mě to myslím docela svědčilo, on to dost těžko snášel. Hádky u nás začaly být denním pořádku.
Velká životní ztráta
Pravdou je, že zimy tam byly skutečně hodně náročné. Mnohdy jsme skoro nemohli ani ven z chalupy. Já naštěstí třeba ani nemusela, ale Jan pracoval dole ve městě. Jedinou kompenzací bylo jaro. Když konečně nastalo, byla to neskutečná nádhera.
Alespoň pro mě, pro Jana ne. Nikdy si tam nezvykl. Dokonce ani naše prospívající dcerky ho od toho všeho neuchránily. Jak jsem byla naivní! Ten den byl jako zlý sen. Ale bohužel to sen nebyl. Jednoho dne jsem ho totiž našla na půdě oběšeného.
To bylo tak šílené, taková hrůza, že se mi dělá mdlo i teď po tolika letech, jen si na to vzpomenu. Nejprve jsem zavolala policii, pak rodičům, kteří zděšení tím, co se stalo, za mnou okamžitě přijeli až z Prahy.
Byli úžasní, neřešili, co a jak bylo či nemělo být, snažili se mě podržet duševně a zkraje i fyzicky seč mohli.
Přestěhovala jsem se
Měla jsem si uvědomit, že Jan byl ryze městský typ. I když na druhou stranu, on nikdy nic proti našemu vystěhování nenamítal, neprotestoval, neříkal, že tam nechce. To vše vybublalo až později, tam, takže, když jsme tam mířili, jsem nic netušila.
Navíc, máte-li dvě hodně živé dcerky, tak na nějaké to nimrání se v sobě, stejně jako i na sebe sama rozhodně moc času nemáte. Po pohřbu jsem se ale ze své milované chalupy raději odstěhovala. Těch důvodů bylo víc.
Místo mi připomínalo ten hrůzný nález, holky musely do školky a já do práce a v té samotě to bylo zcela neřešitelné.
Dělala jsem, co jsem mohla
Prodala jsem tedy chalupu a pronajala si podnájem v řadové zástavbě dole ve městě. Pracovala jsem ve fabrice, až později jsem dostala díky své škole místo v administrativě a žila jsem, jak se dalo.
Postupně nastal čas, kdy se dcerky začaly ptát, proč na celém světě mají jen ony mě a já je. A to se těžko vysvětluje. Tedy fakta znaly, to nemělo smysl tutlat, ale vnitřní pohnutky a dopady ty se vysvětlují takovým malým hlavičkám těžko.
Raději jsem to otáčela v otázku, zda se jim to zdá zase tak moc málo, a většinou jsem jim něco slíbila.
Nová naděje na lásku
Holky úspěšně rostly, já měla bohudík práci, a dokonce jsem se seznámila i s milým mužem. Karel se do mě kupodivu zamiloval na první pohled.
Bylo to milé, jak by ne, ale mé zkušenosti byly poznamenány tím velkým a nakonec i tragickým omylem, takže jsem byla víc než opatrná.
Karel mi byl ale hodně sympatický, nic mi nevyčítal, nic na mně nepitval, i když věděl, co a jak, a tak jsem nakonec nevydržela a také vzplála. A záhy nato jsem ho už vzala i k nám do rodiny. A jak je u mě zvykem, brzy jsem s ním přišla do jiného stavu.
Další rána
Ukázalo se, že tentokrát čekám syna. Všechno se rozeběhlo tak ideálně, že jsem se až bála, co se zase semele. A semlelo. Zazvonil telefon a já se od jeho právoplatné ženy dozvěděla, že není rozvedený, jak mi tvrdil.
To byla pro mě taková rána, že nečekat dítě, okamžitě bych s ním vyrazila dveře. Ale to mé nešťastné těhotenství mě nutilo jednat jinak. A tak jsem ho naléhavě žádala, aby se rozvedl. Marně. On o tom nechtěl ani slyšet. A tak se rozhodl pro ústup. Odešel od nás tak, jak přišel.
Usmálo se na mě štěstí
Dá se říci, že poté jsem ztratila veškeré iluze o mužích jako takových. A přestala si cokoli nalhávat.
Ale pak si asi osud řekl, že mi přece jenom do života trochu štěstí přinese. Na srazu spolužáků po letech, kam jsem se vydala, jsem narazila na Vlastu. Dosud stále ještě svobodného a pohledného.
Už kdysi ve škole se mi líbil a i tentokrát jiskra znovu přeskočila. O mém životě jsem mu hned pověděla celou pravdu, ale on se nezalekl. Právě naopak – rozhodl se, že se o nás čtyři postará.
Po narození syna Františka jsme se vzali a pořídili jsme si domek na vesnici v západních Čechách. Po mnoha letech jsem tak konečně našla své štěstí a lásku a moje děti milujícího a hodného tatínka.
Petra K. (51), západní Čechy