Chtěla jsem jí pomoct, ale ona mě jenom využívala. Ale já se nechtěla nechat vysávat donekonečna, a tak jsem se ozvala.

Když k nám do firmy nastoupila nová kolegyně Marta, bylo od prvního pohledu jasné, že je to chudák ženská. Opraný svetřík a neupravené vlasy s viditelnými šedinami prozrazovaly, že se o sebe nestará.

Jmenovala se Marta. Skamarádily jsme se hned první týden. Nebylo to nic těžkého, seděla hned vedle mě u stolu. Když si nevěděla rady, pomohla jsem jí. Ona mi za to na oplátku líčila, co všechno zažila.

Drsný život

Její první manžel ji mlátil, druhý pil a třetí ji opustil s nějakou slečnou, sotva zletilou. Vychovávat tři děti, sama, bez peněz, není lehké. Pro ni to bylo ještě těžší, protože působila hrozně křehce a bezbranně. Alespoň tehdy jsem si to myslela!

„Musím jí pomoct!“ umínila jsem si. Manžel se na ni díval dost skepticky. „Prosím tě, kdo ví, zda si nevymýšlí! Není těch domnělých tragédií na jednu ženskou trochu moc?“ ptal se, ale já Martu vehementně bránila. Proč by mi lhala?

Přinesla jsem jí po sousedce pěkné věci na děti, a taky nějakou kosmetiku. Ona byla štěstím bez sebe. Pak se ale začala osmělovat. Najednou mě požádala, zda bych jí nepůjčila pár stovek. Trochu mě udivilo, že ani nezaváhala.

Marné čekání

Peníze ale nevrátila a mně o tom bylo trapné mluvit. Potom si půjčila moji kabelku, prý na rande. „Žádnou hezkou nemám,“ prosila mě. Následoval kabát, z téhož důvodu, a potom jízdní kolo.

Prý jede s novým přítelem na cyklo výlet a stydí se mu říct, že kolo nemá. Pro děti potřebovala vybavení na lyžařský výcvik, tak jsem jí půjčila od vnoučat. Nic nevrátila, ani to kolo! Začínala jsem být tak trochu nevrlá.

Manžel jen krčil čelo, což mě vždycky na něm rozčilovalo, protože to vždy věstilo, že bude mít pravdu. Tentokrát to docházelo i mně, a to mě rozčilovalo ještě víc. „Ale co mám dělat? Mám snad jít k ní domů?“ ptala jsem se otráveně, když to čelo zase nakrčil.

Došla mi trpělivost

Pomyslný pohár mojí trpělivosti přetekl, když si Marta, jen tak mimochodem, řekla o mého pejska. „Cože? To snad nemyslíš vážně! Pes se přece nepůjčuje!“ řekla jsem už notně rozhořčeně. Byla to moje citlivá struna. Svého miláčka nikomu nedám.

A jí už vůbec, zejména když nic nevrací. „Ale já ho potřebuji! Víš, vyprávěla jsem o něm příteli. Myslí si, jaká jsem milovnice zvířat, a teď se to provalí. Má ke mně přijít na návštěvu,“ tvrdila a já prozřela. Když lže jemu, lže určitě i mně!

Prolhaná mrcha

„Víš, taky bych se k tobě chtěla podívat. Dlužíš mi už spoustu věcí, tak bych si je přišla vyzvednout,“ řekla jsem jí a ona údivem zapomněla zavřít pusu. K večeru jsem se za ní vypravila i s manželem. Ten zůstal venku, před domem.

Já šla odvážně dál a bez pozvání vstoupila. To, co jsem uviděla, mi vyrazilo dech. Martička nelhala, že má tři děti. Nezmínila se ale o manželovi. Prvním a jediném. Staral se vzorně, a dokonce byl s dvojčaty na rodičovské dovolené!

O kole si myslel, že ho jeho žena koupila v bazaru. A o tom ostatním také. Ta mrcha se zbaběle zamkla v koupelně. Přes dveře jsem jí jen sdělila, že s ní končím, beru si své věci a šéfové o ní řeknu pravdu. Další den už do práce nepřišla!

Stanislava T. (55), Roudnice nad Labem