Musela jsem se změnit, abych pochopila, že vzhled je také důležitý, nejen duše. Nechtěla jsem dělat vnukům ostudu, tak jsem na sobě zapracovala.
Nebyla jsem sice velká krasavice, ale ošklivá taky ne. Můj muž mi od začátku říkal, že mu na vzhledu nezáleží, že mě miluje takovou, jaká jsem.
Přestala jsem o sebe pečovat
Dnes zpětně si říkám, že mi ty nesmysly věšel na nos určitě z pohodlnosti. Jediný důvod toho jeho prozpěvování bylo, abych o sebe moc nepečovala a on se nemusel bát, že mu narostou parohy.
Oblečení ze sekáče
Pravdou je, že jsem to časem přeháněla. Neřešila jsem líčení, nechodila pravidelně ke kadeřnici a bylo mi jedno, že si nakupuji oblečení v tržnici a v sekáči.
Teprve, když děti vyrostly a začala jsem od nich dostávat jako dárky oblečení a kosmetiku, mě napadlo, že se za mě v dětství styděly.
Sportovní typ
Moje děti jsou moc hodné. Mlčely jako hrob celé své dětství. Až později, když už se osamostatnily, jsem se od nich postupně dozvídala, že si z nich ve škole kvůli mně utahovali.
Byla jsem spíše sportovní typ, žádná modelka, nějaké kostýmky nebo dokonce kloboučky ke mně prostě nešly. Měla jsem ráda vytahaná trika a legíny. O hygienu jsem pečovala dobře, ale asi to na mně nebylo vidět.
Žádné nalakované nehty a trvalá se nekonaly. A jak čas šel, nemládla jsem. Už ani tu vysportovanou postavu jsem neměla. Mohla jsem klidně tvrdit, že jsem zápasnice sumo. Tak jsem za ta léta přibrala.
Už jen kamarádi
S manželem to už bylo jen o kamarádství, i když byl pořád šlachovitý a štíhlý chlap. Občas se za ním nějaká ženská ohlédla a já vedle něho cupitala a říkala si, že mi to nevadí. Vždyť mu na tom přece nezáleží, jak mi vždycky říkal.
Jen s postupem času už to neznělo tak přesvědčivě. Časem jsem se dozvěděla, že si občas i s nějakou zašpásoval, ale já to neřešila. I když mi to samozřejmě úplně jedno nebylo.
Říkala jsem si, že to je jen tělesná potřeba, se mnou už nic nebylo a mně to ani nechybělo. U mě měl zázemí, dobré jídlo, bezpečí a jistotu. Prostě všechny ty hodnoty, o které stál. Dcery se mě snažily přesvědčit, abych začala hubnout, ale marně. Zlom nastal teprve před rokem.
Stěhování k dceři
To za mnou přijela starší dcera Jitka. Vypadala přepadle a pohuble, bylo jasné, že má nějaké problémy. „Musím ti něco říct, mami,“ začala vážně a mně se sevřelo srdce. „Musím na operaci. Milan to všechno nezvládne, prosím, pomůžeš mi? Postaráš se o moje děti?“
Samozřejmě jsem to slíbila. Přestěhovala jsem se dočasně k nim domů. Najednou mě ale napadlo, že nemohu dělat vnukům ve škole ostudu, jako jsem to dělala kdysi svým dětem. Aby se za mě taky nestyděli.
Prvně v životě jsem si zašla na manikúru, ke kadeřníkovi a koupila si kostýmek. A nalíčila jsem se. Vnoučci na mně mohli oči nechat. A stejně tak i zeť. Třetí den, když jsem odvedla děti do školy, mě dokonce oslovil nějaký starší pán na ulici a pozval na kávu.
Jiný člověk
Za dva měsíce, co jsem byla u dcery a pomáhala jí, jsem zhubla patnáct kilo, a šlo to samo. Po téměř třech měsících jsem se vracela domů. Když mě manžel uviděl na nádraží, znovu se do mě zamiloval.
Nikdy bych tomu nevěřila. Dokonce nám zaplatil dovolenou na Krétě, jako romantickou renesanci našeho zanedbaného vztahu.
Irena Č. (62), Mladá Boleslav