Strhla se obrovská průtrž mračen, tak jsem vzala nohy na ramena a běžela jsem se schovat do nejbližšího krámku.

Spoléhat se na předpovědi počasí prostě nejde. Přesvědčila jsem se o tom na vlastní kůži už několikrát. Ale jednou mi to přineslo štěstí. Televizní rosnička slibovala, že bude jasný, až polojasný den a slabé přeháňky, že prý přijdou až navečer.

Vzhledem k tomu, že bylo krásné slunečné ráno a obloha byla bez jediného mráčku, říkala jsem si, že by mohla mít pravdu. Jenže jsem se spletla.

Ještě krátce po poledni, když jsme se s kolegyněmi vracely po obědě zpátky do práce, nebylo jediné stopy po tom, že by měl přijít déšť nebo bouřky. Na sluníčku bylo dokonce takové teplo, že jsme si sundaly i sáčka.

Říkala jsem si, že pokud počasí vydrží až do večera, vezmu psa na pořádnou procházku do parku. Uplynuly však tři hodiny a všechno bylo jinak. Právě jsem šla na autobusovou zastávku, když obloha potemněla a na chodník začaly dopadat první kapičky deště.

Vzhlédla jsem k nebi a v duchu si přála, aby si dal liják ještě alespoň půl hodiny načas. Samozřejmě nedal.

Ani deštník, ani kapuce

Zrovna, když jsem byla asi dvě zastávky od domova, se spustila tak silná průtrž, že stěrače aut sotva stíhaly odhrnovat přívaly vody z čelního skla.

„To to nemohlo ještě deset minut počkat?“ bědovala jsem, když jsem vystupovala z autobusu a vytahovala si límec kabátu nahoru. Než jsem zaběhla pod střechu zastávky, spadla mi na hlavu spoustu studených kapek. „Kdybych měla alespoň kapuci,“ pomyslela jsem si.

I když poběžím, dorazím domů promoklá na kost. Na druhou stranu, mrznout kdoví jak dlouho na zastávce, která se zaplňovala stále více lidmi, se mi taky nechtělo.

„Tohle jen tak nepřejde,“ zamumlala jsem si pro sebe, když jsem opět obrátila oči k tmavě šedému nebi. Zachumlala jsem se ještě více do kabátu a prodrala jsem se hloučkem lidí.

Přelétla jsem očima silnici, a když na dohled žádné auto nebylo, rychle jsem ji přeběhla. Už když jsem dobíhala na chodník, měla jsem celý kabát nacucaný vodou. Moje vlasy a obličej vypadaly, jako bych se právě vynořila z rybníka. Domů jsem to měla už asi jen sto metrů, přesto mi bylo jasné, že to nedám.

Jako zmoklá slepice

V naší ulici ale nedávno otevřeli vinotéku. K ní to bylo sotva pět metrů. Rychle jsem se k ní rozběhla a prudce strčila do dveří. Svým náhlým a poměrně hlučným příchodem jsem nejspíš musela vylekat muže, který do té doby v poklidu seděl za výčepem.

Vyskočil ze své židle a překvapeně se ohlédl mým směrem. „Promiňte,“ omlouvala jsem se rychle. Muž vyšel zpoza pultu. „Venku se žení všichni čerti, co?“ Přikývla jsem, až mi z vlasů začaly téct čůrky vody.

Muž vzal ze stolku několik papírových ubrousků. Jeden přeložil a začal mi jím sušit tvář. „Omlouvám se,“ zadrmolil, když mu došlo, co vlastně dělá.

Každý večer

„To je dobrý,“ usmála jsem se. „Dáte si něco pro zahřátí?“ „Svařák by bodl,“ řekla jsem a posadila se k malému kulatému stolku. „Tady to je,“ řekl a postavil přede mě sklenici s horkým voňavým nápojem a talířek s uzenými mandlemi.

„Já jsem Michal,“ představil se a posadil se naproti mně. Ve vinotéce jsem ten večer zůstala až do zavíračky. Stejně jako mnoho následujících večerů, kdy mě Michal pravidelně doprovázel ke mně domů, nyní už k nám domů.

Kamila F. (53), Znojmo