Osm let jsme tvořili stabilní pár. Až nečekané srovnání se sestřiným akčním vztahem mě přimělo jednat. Rozhodla jsem se naplánovat rande.
Honza je skvělý přítel, kterého by mi kdejaká žena mohla závidět. Je hodně pracovitý a zodpovědný, mám s ním jistotu stabilní domácnosti a vím, že kdykoliv by můj příjem z nějakého důvodu vypadl, on by mě podpořil.
Povahou je úplný kliďas, skoro nikdy se nehádáme, ve všem se mi snaží vyjít vstříc a nejdůležitější je pro něj vždy to, aby mezi námi panoval klid.
Zaběhnutý stereotyp
Důležitá je pro něj i nějaká rutina a stabilita, kterou jsme si během let snadno vybudovali. Oba dva býváme od rána do pozdního odpoledne v práci, pak si společně připravíme večeři.
On si sedne do křesla a čte si nějakou knihu. O víkendu chodí pravidelně plavat, já zatím vařím. V létě jezdíme vždy jednou k moři a v zimě jednou na hory.
Rozhovor se sestrou
„Vy máte tak poklidný vztah,“ rozplývala se moje sestra, když jsem jí naše soužití popisovala. „To my se s Jindřichem často hádáme, kolikrát na sebe i křičíme. Ale pak se vždy udobříme a zajdeme si někam ven, třeba do restaurace, na udobřenou.“
„No vidíš, a to my zase neděláme vůbec,“ pousmála jsem se povzbudivě a sestra natočila hlavu na stranu. „Jakože nechodíte spolu ven?“ zeptala se a já jen přikývla.
„A není to trochu nuda, když jste pořád doma? My se pořád snažíme něco podnikat. Minulý víkend jsme třeba byli na bowlingu, předtím na kurzu vaření,“ vyjmenovávala Anna.
„Asi si vystačíme doma,“ pokrčila jsem rameny, ale sestra mi tím nasadila brouka do hlavy. Večer jsem o našem rozhovoru řekla Honzovi.
„A proč bychom někam chodili? Máme hezký byt a v něm všechno, co potřebujeme. Nenachodili jsme se na rande až až, když jsme si začínali?“ otočil se na mě, zřejmě neoslněn tím, co jsem mu řekla.
A pokračoval: „To jsme byli někde pořád, v kavárně, v baru… To už teď nepotřebujeme, ne?“ Nejprve jsem si říkala, že má pravdu, pak jsem se ale nad naším vztahem začala opravdu zamýšlet.
Ano, žili jsme si sice pohodově a klidně, ale z našeho života se vytratilo všechno vzrušení a akce. Měli jsme přesně dané režimy, rutinu, ze které se nevybočovalo. Ale co když to bylo jednou za čas potřeba?
Kurz keramiky
Rozhodla jsem se tedy, že vezmu situaci do svých rukou, a na následující víkend jsem nám s Honzou zamluvila keramickou dílnu. Když jsem mu v pátek můj plán na neděli oznámila, nevěřícně na mě hleděl.
„Keramiku? A proč, proboha? Já myslel, že budu doma a budu koukat na fotbal,“ koukal na mě vyčítavě, skoro až otráveně, ale já se nedala.
„No tak, je to jedno odpoledne. Pokud se ti to nebude líbit, už tě nikam nebudu nutit jít,“ naléhala jsem na něj, až nakonec svolil. A ještě že tak, protože se z toho stalo nejzábavnější odpoledne, co jsme za velmi dlouhou dobu zažili.
Den plný smíchu
Vyrábět vázy, hrnky a talíře z hlíny nám sice vůbec nešlo, ale ani nevím, kdy jsme se naposledy tak pobavili. Honza byl nejprve odměřený, ale když se mi poprvé můj hrnek rozpadl v ruce, neudržel v sobě smích. A pak už to tak bylo celou dobu.
Dělali jsme si ze sebe navzájem legraci, bortili si své výtvory a pak je pomáhali opravit, radili si a předháněli se. Na hrnčířském kruhu jsme si s chichotáním vyzkoušeli legendární scénu z filmu Duch.
A ačkoliv jsme si ve finále skoro nic neodnesli domů, smáli jsme se a byli v dobré náladě ještě večer po několika hodinách. A protože jsme byli už moc unavení vařit, rozhodli jsme se, že si zajdeme na večeři do restaurace.
Náš vztah zase rozkvetl
„Tedy, musím říct, že takhle jsem se dlouho nepobavil,“ povzdychl si Honza, když jsme snědli vynikající jídlo. „A nenajedl,“ dodal. „Hanko, byl to skvělý den. Vlastně jsem si ho hrozně užil,“ přiznal.
„Jsem ráda, že to nakonec nebyl tak špatný nápad, jak sis nejprve myslel,“ usmála jsem se na něj potěšeně a pohladila ho po ruce. „Možná bychom to mohli podnikat častěji? Taková malá dobrodružství, co ty na to?“
A tak jsme začali pokaždé alespoň jednou za měsíc o víkendu plánovat různá rande. Jednou jsme šli vyzkoušet nové jídlo, jindy do divadla nebo do kina, pak na nějakou výstav, a když bylo hezky, tak třeba sportovat.
Každý měsíc něco nového
Všimla jsem si, že jsme si od té doby byli o dost bližší, že se mezi námi probudila stará chemie, že jsme spolu více začali flirtovat a dovádět.
Ž že se nám do těla vždy vlil kousek mladického vzrušení, když jsme vymýšleli, co spolu podnikneme, jak uděláme na toho druhého dojem a jak společný čas co nejkvalitněji strávíme.
Po osmi letech mi přijde, že jsme s Honzou zase začali randit a je to ten nejhezčí pocit, co mě mohl potkat.
Hanka J. (50), Mohelnice
