Dlouhá léta byla součástí naší rodiny. Trávila s námi víkendy a děti jí říkaly teto. Nenapadlo by mě, že nás celou dobu jen chladnokrevně využívá.
Jitku jsem poznala ve škole a bylo z toho hned nerozlučné přátelství. Jenže po studiích se naše cesty rozešly. Odstěhovala jsem se za manželem na druhý konec republiky, zatímco Jitka zůstala v rodném městě.
Ze začátku jsme si často psaly, ale postupně kontakt slábl. Moc se mi po ní stýskalo. „Tak ji pozvi na víkend. Vždyť je sama a aspoň přijde na jiné myšlenky,“ navrhl jednou manžel.
A tak se z víkendové návštěvy stala tradice. Jitka k nám jezdila několikrát do roka, moje děti ji zbožňovaly a manžel si ji také oblíbil.
Součást rodiny
Časem si přes seznamku našla partnera a zdálo se, že konečně našla štěstí. Po dětech toužila odjakživa, jenže roky utíkaly. „Dnes už není tak jednoduché založit rodinu. Všechno stojí spoustu peněz,“ povzdechla si jednou. Překvapilo mě to.
Vždycky bývala sebevědomá a cílevědomá. Nakonec se ale s partnerem rozešla a děti už neměla. Bylo vidět, že ji to bolí, proto jsme se o tom raději nebavily. Roky ubíhaly a společně jsme oslavily padesátiny. Krátce nato za mnou Jitka přišla s prosbou. Potřebovala ručitele na půjčku.
Velká prosba
Ani na okamžik mě nenapadlo odmítnout ji. Vždyť jsem jí bezmezně věřila. Jenže za několik měsíců zazvonila znovu. Tentokrát už nechtěla podpis, ale peníze v hotovosti. „Víš, nějak jsem teď nevyšla. Jen na pár měsíců. Prosím, manželovi o tom neříkej,“ šeptala se slzami v očích.
Bylo mi jí líto. Půjčila jsem jí sto tisíc korun, které jsem tajně šetřila pro dceru, a dalších dvacet tisíc jsem jí nechala jako dar. Tvrdila, že do půl roku dostane vyplacenou pojistku a všechno mi potom vrátí.
Došlo nám to
Pak se po ní slehla zem. Přestala jezdit, nezvedala telefon a na zprávy nereagovala. Začínala jsem mít strach, jestli není nemocná. Jednoho večera se manžel dlouze zadíval do země a tiše řekl:
„Musím se ti k něčemu přiznat. Půjčil jsem jí sto tisíc. Šetřil jsem je na dovolenou, chtěl jsem tě překvapit.“ Nevěřila jsem vlastním uším. Udělala přesně totéž nám oběma.
V tu chvíli nám všechno došlo. Věděla, že každý z nás má tajné úspory, a dokonale toho využila. Pak přišlo ještě horší přiznání. „Zkoušela mě sbalit,“ řekl manžel. „Tvrdila, že mě miluje.“
Udělalo se mi zle
Málem jsem omdlela. Manžel otevřel okno, a když jsem se trochu uklidnila, navrhl, že za Jitkou pojedeme. Druhý den jsme za ní vyrazili. Po cestě jsem si pořád namlouvala, že se muselo stát něco vážného.
Třeba propadla hazardu nebo se dostala do dluhů a stydí se nám to přiznat. Jenže skutečnost byla úplně jiná. Přivítala nás v nově zařízeném bytě, se zlatým řetízkem na krku a s drahými náušnicemi v uších. Na tváři neměla ani stopu studu.
„Přišli jste si pro peníze?“ usmála se posměšně. „A máte něco podepsaného?“ Zůstala jsem stát jako opařená. Přede mnou nestála žena, kterou jsem považovala za nejlepší kamarádku. Stál přede mnou úplně cizí člověk. Neměla jsem sílu cokoliv řešit.
Beze slova jsme odešli. Tu půjčku, na kterou jsem jí ručila, jsme prostě s mužem zaplatili. Cestou domů jsme téměř nemluvili. Dvě stě tisíc korun nás samozřejmě bolelo.
Ještě víc ale bolelo zjištění, že někdo, koho jsme pustili do rodiny a považovali ho za sestru, si naši důvěru získával jen proto, aby nás jednou mohl připravit o peníze. Od té doby si mnohem víc vážím toho, co máme doma. Peníze se dají znovu vydělat. Ztracená důvěra už ne.
Tereza K. (51), Ústí nad Labem
