Po letech se vrátil do našeho města můj bratranec a vypadal příšerně. Žena mu utekla do ciziny a on zůstal sám!

Bratránek, se kterým jsem si v dětství užila spoustu zábavy, se na dlouhé roky ztratil z mého života. Teď byl zpět a mně se nad ním srdce svíralo.

Podle jeho vyprávění to neměl v poslední době v životě vůbec lehké, navíc byl tak sám. Byla bych necita, kdybych mu nepomohla, brala jsem ho totiž jako mladšího bratra.

Manžel měl tušení

„Nepřeháníš to trochu s tou pomocí?“ zeptal se mě manžel, když viděl, jak Michalovi chystám do krabiček jídlo a taky tašku ovoce. Jeho otázka mě zamrzela. On ale jen pokrčil rameny. Prý se mu to nezdá.

Myslela jsem si, že žárlí, že se teď musí dělit o moji péči a pozornost. A také byl přehnaně šetrný, či jak tuhle manželovu vlastnost nazvat slušně. O jeho slovech jsem začala trochu přemýšlet, až když bratranec přifrčel v novém autě.

Jak jsem mohla být tak slepá?

Na dotaz, kde ho vzal, pouze pokrčil rameny: „Dostal!“ Vzápětí nás zcela nečekaně navštívila také ta manželka, která od něj dle jeho slov utekla. Stěhovala se prý za svým mužem, mým bratrancem.

Nikdy se nerozvedli, jak jsem si myslela. Ona byla pracovně v cizině a můj bratranec měl za úkol vyřešit stěhování do našeho města, než se ona vrátí. O peníze opravdu nouzi neměli.

Jen můj bratranec byl pohodlný se o sebe postarat sám, a tak, když jsem jeho situaci špatně pochopila, mě nechal při tom a využil mě. Manžel měl pravdu.

Chtěl si na můj úkor přilepšit! Tak důvěřivá jsem byla. Ale chybami se člověk učí, příště se bude určitě víc ptát a vyzvídat, až mě někdo požádá o azyl a jídlo.

Lenka H. (55), Otrokovice